Každá generace v posledním století organizovala svoji "očistu": po pádu Rakousko-Uherska v roce 1918, po hitlerovské likvidaci Československa v roce 1938, po bolševickém Vítězném únoru 1948, po krachu lidské tváře Pražského jara 1968 a nakonec i po revolučním sametu 1989. Hranice mezi očistou a čistkami se pokaždé hledala těžko. Také normalizační Husákův režim průběžně lustroval. Objevil-li se někde bezpartijní šéf, předseda či ředitel, byl to malý zázrak či velká finta. Centrální seznam úhlavních nepřátel tzv. reálného socialismu obsahoval 6335 jmen a měl jasný smysl: zahnat nepřátele režimu do kouta i s jejich rodinami, izolovat je, zbavit je možnosti kvalifikované práce, vyloučit je ze státní správy, ze sdělovacích prostředků atd., přičemž ono "atakdále" bylo pružné a nekonečně široké. Tehdejší mocní si pokaždé uměli najít nepohodlného „psa“, protože měli hůl, kterou jim 99,9% občanů v „manifestačních“ volbách vždy znovu a znovu leštilo.
Rok 1991 přinesl nový lustrační zákon jako právní normu revoluční, mimořádnou, nezvyklou, proto prý krátkodobě platnou. Šlo o očistu, která měla zajistit odpovědné funkce pro lidi bezúhonné, spolehlivé a tím i slušné, poctivé. Stalo se? Jak po letech účinnosti zákona hodnotit jeho užitečnost? Podařilo se izolovat škůdce? Odstavit od rozhodování lidi schopné všeho a myslící jen na svůj vlastní prospěch? Začalo to klapat ve státní správě, ve státních a polostátních podnicích a v bankách? Pomohly lustrace minimalizovat podvody, rozkrádání a tunelování majetku? Ochránily při masivní privatizaci veřejný a státní zájem? Přispěly k pocitu, že spravedlnost a poctivost se vyplácí? Nebo spíše ukolébaly a tím otupily naši ostražitost, protože čistý "lustrák" na všech stupních řízení znamenal totéž co křídla andělská? Neproměnila se tím naše „posametová“ očista spíše ve frašku se špatným koncem jenom sem tam pro někoho, když mířila jen na „malé ryby“? Týkala se spolupracovníků, ale kolika skutečných estébáků se dotkla? Neposílily lustrace realizované „na český způsob“ naše pány nejmocnější z mocných, že o jejich pravdě trezory nepromluví? Hledat odpovědi na dané otázky bylo a je žádoucí, když většina občanů má jasno a lustrační „plody“ jako sladké nevnímá. Poslední prodlužování platnosti zákona mělo souhlas pouhých 16% respondentů.
Ale kampak s názory většiny občanů na naše zákonodárce. Těm nevadí, že u nás i šestnáct let po sametu 1989 dělají personální politiku záznamy zločinecké organizace, že produkty z archivů STB jsou nedůvěryhodné již proto, že mnohé „výbušné papíry“ se záhadně poztrácely (pravděpodobně i do trezorů, k použití až se to bude hodit). Nevadí jim, že se do evidence spolupracovníků StB dostali i lidé zcela bezúhonní a požívající všeobecné vážnosti, že lustrační selekce se děje podle formálních znaků a vychází z principu kolektivní viny, že nedokonalost této právní normy byla již v roce 1991 omlouvána její dočasnou platností s tím, že se o prodloužení neuvažuje, jak jsme ujistili Mezinárodní organizaci práce, resp. Evropskou komisi. Obhájci lustračního zákona za jednotku dočasnosti považují nejspíš jeden "furt", což tady už jednou bylo a říkalo se tomu „věčné časy“.
Lidem, kteří pro špatné svědomí z toho, že za totality dlouho mlčeli, ze strachu souhlasili, osobně selhali, byli až moc pragmaticky opatrní, rozumím. Mají potřebu dohnat zmeškanou statečnost, najít ztracenou odvahu, rychle získat revoluční zásluhy, zavděčit se či zařadit do fronty byť rychlokvašných demokratů. Chápu, že oni mají potřebu fackovat vina nevina, když se to nosí a když se to už může. Nedovedu si ale vysvětlit, proč proti tomuto nemravnému zákonu nezvednou hlas demokraté, kterých si vážím, ať jsou občanští, křesťanští či sociální. Vysvětluji si to tak, že za štítem morálky je někdy kromě české malosti často schovaný obyčejný oportunismus, pavlačový manýrismus, elegantní hyenismus, prostě primitivní bolševismus.Tvrdím, že demokracie se po bolševicku hájit nemá a jsem si jistý, že ani ta naše - byť mladá a křehká - takovou ochranu nepotřebuje. Ve slušné společnosti tato zákonná norma právo na život nemá. Je ale naše společnost slušná ?