Dnes ještě děti vědí, co to je loutkové divadlo, ale už zdaleka to pro ně neznamená to, co v dřívějších generacích. V dobách, kdy nebyla televize, internet, ba ani rádio, bývalo loutkové divadlo skoro v každé domácnosti. Bývalo oblíbeným vánočním dárkem. Skromné či rozsáhlejší. Rodiče pak dětem za zimních večerů přehrávali zavedené nebo dle míry své fantazie i vlastní pohádky. Prostřednictvím dřevěných herců Kašpárka, čerta, ježibaby či princů a princezen se děti seznamovaly se záludnostmi světa a dostávaly návod, jak má dobro vždy zvítězit. A v zšeřelém pokoji dobro vítězilo a děti byly nadšené.

Jednou za čas vzali rodiče děti do velkého loutkového divadla, kde hrály větší loutky vedené profesionální loutkovodiči. To byl pak velký zážitek, který děti braly nesmírně vážně. O mně se dodnes v rodině traduje, že když Škrhola z jeviště vyhlásil „Děti, neviděli jste Kašpárka?“, tak se do ztichlého sálu ozval můj dětský hlas „On tu byl, ale tys tu nebyl“. Loutky pro nás byly stejně důležité a důstojné jako dospělí. Pohybovaly se a mluvily.

Brzy jsme loutkové divadlo začali hrát i my, děti, a vtělovat do loutek své sny a představy o světě. Každý si oblíbil některou loutku trochu víc než ostatní a vtělil do ní své já.

Původ loutkového divadla sahá až do dávného starověku. Kašpárek (z německého Kasperle nebo Kasperl, původně persky Kasper – strážce pokladu) je původem v německé, švýcarské a rakouské loutkové tradici komická postava kašpárkového divadla. Ve Vídeňském lidovém divadle se nazývá Hanswurst, v Anglii Punch a v Itálii Pulcinella. Sám se na scéně poprvé objevil na konci 18. století díky Johannu Josephu Larochovi. U nás Kašpárka zpopularizoval nestor loutkářství Matěj Kopecký. Loutky také zprostředkovávaly náboženské a kultovní obřady a lidové tradice. Byly to kočovné společnosti, které táhly od města k městu, vesnice k vesnici a poskytovaly radost malým i dospělým. Dříve jedna osoba vodila i mluvila danou loutku nebo dokonce i více loutek. Dnes, kdy se vše zprofesionalizovalo, se zpravidla dělí na vodiče loutek a dabéra. Neživá loutka zde symbolizuje živou bytost s jejími atributy, vlastnostmi a osudy. Vyvinulo se mnoho typů loutek, jako maňásci, marionety, javajky, ale nás děti tehdy nejvíce nadchly loutky na nitích. Prostřednictvím loutek se lze nepochybně dostat mnohem blíže k porozumění světu dětských vnitřních prožitků, představ, radostí, nadějí i úzkostí. Zmenšený svět ve formě loutkového jeviště je pro dětskou duši lépe uchopitelný a srozumitelný.

Dnes, kdy na děti z televize a internetu útočí tisíce pohádek a podnětů, je domácí loutkové divadlo popelkou a většinou zaprášené někde zapomenuto. Namítnete možná, že takoví Simpsonovi připraví dítě na nástrahy skutečného života lépe než Zlatovláska. Ale dříve, než dítě pozná svět, jaký je, mělo by poznat, jaký by měl a mohl být, a v tom jsou pohádky, zvláště ty české, nezastupitelné. Jako národ jsme možná často skeptici a cynici, ale v pohádkách jsme nevyléčitelnými romantiky. Takže až na půdě naleznete staré zaprášené loutkové divadlo…