Čím déle sleduji vyostřování sporu mezi naším prezidentem Václavem Klausem a Evropou, tím více začínám chápat zdánlivě odtažitý příběh o Janu Husovi a Kostnici, jeden ze stěžejních příběhů, na kterých jsou postaveny naše dějiny. Čím to, že se mi začíná jevit dnes v jiném světle? Možná je to tím, že v marné snaze vyznat se v dnešní české politice, hledám paralelu v našich dějinách.

Sdílím jako mnoho přemýšlivých spoluobčanů obavy z vývoje dnešní Evropy. Všeobecně nastoupený směr k omezování zastupitelské demokracie, s přesunem pravomocí na nikým nevolené orgány bruselské byrokracie, omezení suverenity rozhodování v zahraniční politice a obraně, ale i zjevné nespravedlnosti, nemravnosti a hlouposti diktované evropskými institucemi mne čas od času pobuřují. Srdce mi říká, že Lisabon je pro nás špatná cesta. Jsem vnímavý k euroskeptickým názorům a dost mne oslovují.

Hlava mi však radí, že každá věc má rub i líc. Touha stát se rovnoprávným občanem Evropy patřila za mého mládí k nesplnitelným snům z oblasti sci-fi. Dnešní svobodu cestování, studia, nakupování, směňování i žití v celé Evropě považují mnozí z nás za samozřejmost, tou však není. Což hledat odpověď v dějinách? Dilema, zda se máme podřídit většinovému proudu a ustoupit od svých pravd nebo si za nimi stát až do hořkých konců, je stejně aktuální dnes, jako bylo kdysi, v dobách Kostnice. Může mít Lisabon něco společného s Kostnicí? Snad má. V každém případě je dobré se z dějin poučit a staré chyby neopakovat.

Náš dějepis nás vykresluje nepravdivě jako otloukánka dějin.

Tehdy, v roce 1415, stejně jako nyní, stála Evropa na rozcestí. Zmítána papežským schizmatem se třemi vzájemně se proklínajícími papeži, pod vzrůstajícím tlakem islámu si uvědomila, že neobstojí, bude-li rozdrobena. Pro řešení této těžké situace svolal císař Zikmund kostnický koncil.

Západ měl v té době už konsolidovaný systém státní a církevní správy. Církev se na Západě vyvinula v nadnárodní instituci, relativně nezávislou na světských vládcích, stala se v té době nositelkou moderních technologií, školství i vědeckotechnického pokroku. Systém klášterních řádů stěhujících se ze země do země přinášel nové technologie výroby piva, vína, sýrů a zemědělského hospodaření, ale i nové modely byrokratické správy a vzdělání na všem vrstvám relativně přístupném základě, podobně jako to dnes činí nadnárodní společnosti. Pokrok ve stavebních technologiích byl nesporný. Naše, dnes světem obdivované architektonické bohatství zprostředkovaly v tehdejší době právě církevní instituce.

Počátek 15. století je pro nás v mnohém podobný dnešku. Právě u nás skončilo období masivního přílivu vyspělých evropských investic z doby Karla IV. včetně vzniku konsolidované správy státu po vzoru západní Evropy. Samozřejmě, že to bylo doprovázeno ochuzením práv původních nositelů moci. Stará česká šlechta musela strpět konkurenci vzrůstající moci měst, její privilegia uzurpovala zčásti církev, zčásti nově dynamicky rostoucí majetky cizinců a církevních řádů.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Po smrti Karla IV. obklopila nižší česká šlechta mladého krále Václava IV. svými synky a pomocí jejich vlivu se pokusila vývoj zvrátit. Pokus rozchvátit majetek církve a koruny, domoci se zpět zemských úřadů, vedl mimo jiné k politické a hospodářské krizi s dalekosáhlými důsledky pro naši pozici v Evropě. Jen těžko v tom nevidět paralelu k dnešku. Zatímco za Karla IV. jsme byli, sic se žárlivostí, ale přeci jen respektovaným centrem správy říše římské, za Václava IV. jsme zvolili cestu uzavírání se před Evropou. Tolik u nás v dějepise oslavovaný Kutnohorský dekret měl za následek odchod evropských mistrů z pražské university. Výsledkem byla její radikalizace a úpadek z evropské na provinční úroveň, která, i když si to nechceme přiznat, trvá dodnes. Tehdy jsme měli volbu stát se velkým národem, v této epoše byla čeština, vedle latiny, diplomatickým jazykem, stejně jako franština. Z pražské university odcházeli její odchovanci na rozhodující místa v Evropě. Pod správou Koruny české byla rozsáhlá území od Braniborska s dnešním Berlínem, Horní Falc i Norimberk až po Kladsko a Slezsko. Karlův projekt strategické vodní cesty Labe-Vltava-Dunaj mohl dát naší zemi rozměr velmoci.

Jen svojí volbou jsme dali přednost svým xenofobním politikům a Evropě se uzavřeli. Omyly naší representace vyvrcholily odporem k nastolení Zikmunda za českého krále. Omyl to byl vskutku dalekosáhlý. Jeho bratr Václav IV., který, byť nadán už od tatínka titulem římského krále, proslul v Evropě nevalnou pověstí, již zaznamenali říšští kronikáři, a to že jde o krále pro říši „nepotřebného, nečinného i nedbalého“. Opil se údajně tak, že jednání s francouzským králem nebyl mocen.

Naproti tomu Zikmund, našimi dějepisci označovaný “šelma ryšavá“, byl státník evropského formátu, který dokázal navázat na renomé svého otce a právě na - pro nás neblahém - koncilu kostnickém vyřešil s úspěchem evropský problém papežského schizmatu, kde svou obratnou diplomacií nastolil nový evropský řád. Naše česká reprezentace, zejména nižší šlechta, dala přednost svým zájmům a za potlesku lidu rozchvátila majetek koruny a církve a uzavřela se před Evropou. Do Kostnice poslala mimo mistra Jana Husa též - jako postulát české politiky - “Čtyři artikuly pražské“, kde - dnešním pohledem - sice spravedlivě trvala nejen na svobodě slova a svobodném přijímání pod obojí (a tak vlastně dnešními slovy žádala o výjimku z evropských zákonů), ale žádala navíc i nemožné. Ve. 3. a 4. artikulu žádala pro církev, která byla jedním z nositelů správy státu, zbavení všeho majetku a žití v prvotní chudobě. To bylo od naší representace asi tak stejně moudré, jako by dnes žádala zrušení ministerstva financí, konec plateb do Bruselu a stíhání všech úředníků vybírajících dnešní odpustky - daně a poplatky, včetně ocenění jejich práce prvotní chudobou.

Spravedlivé, pochopitelné, leč pro evropskou civilizaci nepřijatelné. A tak nešťastný mistr Jan Hus za nás setrval na těch pravdách, až do toho hrdla. Je jen ironií dějin, že ke svému učení byl inspirován ostrovním myslitelem Viklifem. My však, vlastní volbou trvajíce na svých pravdách, jsme se stali pro Evropu vředem. Následovala období křížových výprav, husitských válek, pálení a boření klášterů, hlad a úbytek obyvatel až o 40 procent. Svou skvělou pozici v Evropě jsme ztratili na dlouhá staletí.

Evropa naopak nastoupila v 15. století k novému rozmachu bez nás. Zmítáni rozvratem jsme se ze středu evropského dění dostali na okraj, mimo hlavní proud evropských událostí. Zatímco Evropa směřovala kupředu za svými epochálními zámořskými objevy, vynálezem knihtisku a renesančním rozkvětem, nám se obchodní cesty začaly vyhýbat. V dalších epochách jsme ztratili i to málo z politické váhy, co zbývalo. Pod kuratelou mocnějších jsme museli přijímat hořké diktáty. Dnes, stejně jako tehdy, stojíme na křižovatce. Křížové výpravy sice nehrozí, proroka nám snad zas neupálí, ale postavit nás na okraj dokáže naše reprezentace docela snadno. A tak otázkou dneška je, zda setrvat na našich zjevených pravdách a volit vyloučení z hlavního proudu evropské politiky, nebo z těchto slevit a přijmout - se skřípěním zubů - náš evropský, byť nelehký, úděl.

Bohužel, i když nacházím paralely v dějinném vývoji, nenacházím je v osobnostech. Jan Hus hlásal své pravdy o víře, o chudobě církve, o životě v čistotě, a též v nich i žil. Nejen to, on pro své pravdy podstoupil i smrt. Nevím, zda pravdy dnešního proroka jsou stejně upřímně žité. Jan Hus položil za své pravdy na oltář svůj život. Je otázkou dneška, zda je ochoten Václav Klaus položit na oltář alespoň svou funkci.

Autor je, ač je to s podivem, vyznáním český bratr

www.vandas-building.com