Současný stav, kdy post vládního zmocněnce pro lidská práva zůstává dlouho neobsazen, vyvolává u řady profesionálních obránců lidských práv (v tom dobrém i špatném slova smyslu) hněv a kritiku na hlavu vlády. Prý tím středopravicové vedení země jasně ukazuje, že téma lidských práv je pro ně prázdné. Situace, která nastala odchodem Michaela Kocába z této funkce, když trapnost odchodu si zavinil on sám, je dokladem ztráty ideových fundamentů v pravé části politického spektra. Zbyl jen prázdný pojem Již od počátku 90. let minulého století, a nejen v naší zemi, můžeme vysledovat dlouhodobou tendenci, kdy se lidská práva stala pro pravicové strany zcela prázdným pojmem a veškerou agendu uchvátila levice. Je tomu tak bez ohledu na to, že ani pro aparáty levicových stran nejsou lidská práva nic jiného než hedvábná ozdůbka, která se jim hodí na dozdobení volební kytice.

Lidská práva jsou, měřeno ekonomickými hodnotami, přece blízká pravicovému vidění světa. Se svobodnými lidmi se lépe dělá obchod. Lidská práva vidí člověka jako svobodnou bytost svobodně hlásající názory, svobodně vlastnící majetek, svobodně vyznávající přesvědčení a myšlenky, tedy jako volně konkurujícího v soutěži ostatních. Naše ústavní právo na předních místech zahrnuje i liberálnímu ekonomovi milou premisu o tom, že stát nemůže činit nic, co výslovně nesmí, a naopak občané a firmy mohou činit, co není zákonem výslovně zakázáno.

Po pádu komunismu se lidskoprávní problematika zvrhla na prapodivnou směs sociálních a socialistických práv, jako je právo na důchod, sociální dávky, všemožné ohledy handicapovaným, ať už skutečně či jen pro vlastní předstírání.

Kdyby bylo vážně míněno, že v úřadu zmocněnce jde o ochranu lidských práv, musela by být na prvním místě též ochrana vlastnictví proti zlovůli státu. Místo toho se tento bohulibý úřad postupně stal odkladištěm problémů, které nikdo jiný nechtěl řešit, jako je nedůstojná situace Romů a jejich soužití se společností a problémů, které jsou nepříjemné a jsou skutečně lidskoprávní, jako je kupříkladu situace osob ve věznicích či psychiatrických léčebnách a detenčních ústavech. Na současné politické scéně je velmi zajímavý vztah pravice, tedy ODS a TOP 09, jak k úřadu zmocněnce, tak k ideji lidských práv. Jejich členové od nafintěných chlapců se špičatými botami až po pracovité tahouny berou lidská práva za něco tak samozřejmého, jako je vzduch, a nebýt chacharského přístupu pana Topolánka a osobní slušnosti pana Nečase ve věci Tibetu či bratří Mašínů, měl bych dojem, že ani nevědí, že stále o něco jde.

Přitom TOP 09 má ve svém čele knížete, který svým životem dokázal, že lidská práva se dají podporovat a třeba spojit s láskou k vlasti, a ODS na Hradě prezidenta, který sice je nepochybně excentrik v názorech, ale pokud například vezmu jeho, respektive páně Hájkovo písemné vystoupení na obranu velmi nestandardních postupů vůči neonacistům, tak prokázal, že se mu daří některé problémy lidských práv vidět včas a na správném místě.

Něco tu chybí... Osobnosti!

Je možné vnímat liberálně ekonomické přístupy jako intelektuální základ stranického programu dotčených stran, ale základní právní hodnoty nikoliv, vynecháme-li prázdnou floskuli o právním státě.

Možná je na vině to, že pravice dlouhodobě nedisponuje žádnou významnou (viditelnou) osobou, která by v intelektuální a ideové rovině obhajovala základní lidskoprávní koncepty z hlediska konzervativních anebo alespoň konzervativně liberálních poloh. A hlavně činila tak veřejně, soustavně, vyslovovala se v novinových článcích či jinak veřejně ke společenským jevům a jejich vztahu k osobnímu přesvědčení a uceleném světonázoru společenských a právních (nikoliv pouze ekonomických) hodnot.

Zatímco levice na poli právních laiků i právních profesionálů disponuje slušným aparátem lidí, kteří mají co říct a současně svým jednáním už dokázali, že jejich názory nejsou pouhé proklamace (Uhl, Šabatová, Šilhánová, Rychetský a řada dalších), pravice zoufale zaostává. Z názorů, které stojí za zmínku, lze v lepším případě zmínit profesora Přibáně, který je spíše liberál, a jinak dlouho nic. Profesor Cepl zemřel a možní pravicoví či liberální intelektuálové (namátkou třeba z Ústavního soudu Wágnerová, Balík a další) nejsou nijak veřejně vidět.

Kde je pan zmocněnec?

Pravice nejeví o intelektuální potenciál právní obce či významných aktivistů ve věcech fundamentálních lidských práv žádný zájem. Okrajová vyjádření jednotlivých osob nelze považovat za podstatný intelektuální základ, který by obnovil scházející ideje pravicových stran.

Vztaženo k aktuální situaci ohledně zmocněnce Vlády ČR pro lidská práva, je – a zde sdílím přesvědčení kritiků vlády – zcela neudržitelná. Cílem snažení pravicových stran by mělo být obsazení postu vládního zmocněnce pro lidská práva osobou pravicového lidskoprávního smýšlení, anebo jeho zrušení.

Osobně se přikláním k tomu, úřad zrušit a jeho případné vzkříšení přenechat levici, pokud uspěje v dalších volbách. Úřad totiž supluje v mnohém činnost ombudsmana, činnost kterou by mělo dělat ministerstvo práce a sociálních věcí, ministerstvo školství a stále chybějící nezávislá inspekce policie, armády a vězeňství. Ochranu handicapovaných má v gesci deset různých národních rad a komisí.

A lidská práva, komu o ně vlastně jde?

LN, 15.11.2010

Autor je advokát