Od silvestrovského smíchu a veselí k reálným úvahám na počátku nového roku by možná postačilo přečíst si postřeh, které sděluje čtenáři X. Clement, autor knihy Spiknutí kokotů: „Můžeme se smát mužům, ale nikoliv ženám, heterosexuálním, ale ne gayům, lesbičkám a spol., můžeme se smát bělochům, ale nikoliv Indiánům, černochům, Asiatům a spol., můžeme se smát křesťanům, ale nikoliv muslimům, hinduistům, lamaistům a spol.“ Nemáme-li být označeni za odpůrce lidských práv.

Ale kým vlastně bychom byli takto označeni? Kdo rozhodl o tom, co si o lidských právech smíme a nesmíme myslet? A bude tomu tak i letos?

Na sociálních sítích jsem si přečetl několik povzdechnutí nad tím, jak „Zemanovi kerberové“ způsobují dlouhé fronty před kontrolními stanovišti, a brání tak lidem navštívit i během svátků Pražský hrad. Byly to stížnosti těch, kteří sice vítají příchod „uprchlíků“, jenže nevidí, že kontroly všude po Evropě jsou důsledkem migrační vlny. Nepřipouštějí ani, že statisíce lidí, kteří přišli na kontinent, jsou nezaměstnatelní, jsou odkázáni na sociální pomoc a jejich práva budou obtížně garantována.

Před sociálními právy často stojíme s rozpaky. Možnost opatřit si bydlení tam, kde je také příležitost pracovat, je pro stále větší počet lidí nedostupná. Část společnosti na straně jedné odmítá řešit tento problém jako společenský a celý jej redukuje na mantru o svobodě jednotlivce a zachování jeho individuálního, především vlastnického, práva.

A na straně druhé slyšíme o „chudých lidech“, kteří devastují domy a byty, a ochota bránit další byty a domy před týmž osudem, a to i po případném přijetí zákona o sociálním bydlení, je některými považována za diskriminaci.

Stále více se propadáme do stavu, kdy všeobecná znalost práv a povinností - sine qua non právního státu - se prakticky již nepředpokládá. Tak například přirozené právo rozhodnout o svém majetku pro případ smrti má jen málo společného s tím, že v občanském zákoníku máme dědictví ze zákona a ze závěti, dědictví na základě smlouvy, dědictví se soupisem a bez soupisu, dědění s dovětkem a bez dovětku, dědictví odkazem a bez odkazu, dědictví s náhradnictvím, se svěřeneckým nástupnictvím, s příkazem, se správcem pozůstalosti a bez něho atd. atd. Možnost obyčejného občana seznámit se všemi právy a povinnostmi je již téměř mimo realitu.

Ale i tak žijeme v ekonomicky lepších časech a v té části světa, kde lidská práva - ať si kdokoliv myslí cokoliv - nejsou závažněji porušována. Ba právě naopak.

Každá menšina co chvíli požaduje legislativní zakotvení všelijakých, často absurdních práv. A proto i letos budou všelijaké pochody Prague Pride jen kuriozitou a v klidu se můžeme zabývat „problémy“ těch, kteří nevědí, jaké pohlaví si zvolit.

Ale není tomu tak všude ve světě a nemusí tomu tak být navždy ani u nás. A tak si popřejme, aby nenastal čas, kdybychom byli nuceni si velmi rychle a naléhavě uvědomit, co to ve skutečnosti jsou základní lidská práva. A co je jen pěna dní dobrých časů...

Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv

Právo, 4.1.2018