18.8.2022 | Svátek má Helena


SPOLEČNOST: Lidi z těch peněz blbnou čím dál víc

29.11.2012

Ne, že bych byla tak chytrá. Noviny čtu jen letmo, spíš si prohlížím titulky na internetu. Někdy vloni na jaře jsem ale zachytila zprávu, že ČEZ – a teď budu asi nepřesná, přece jen je to na okraji mého zájmu, takže paměť v tomto punktu skomírá – vyvedl zhruba 2,5 miliardy v akciích na doručitele. Je to polostátní podnik, nemá co vyvádět peníze v akciích na doručitele. Nebo to bylo letos, a vloni to byla nějaká jiná vylomenina? Už nevím. Připočetla jsem už dřív avizované podnikatelské záměry ČEZu kdesi na Balkáně a usoudila jsem, že to musím říci svým přátelům, kteří si hodlali pořídit akcie toho podniku. V Čechách - nevím, jak na Moravě - to totiž chodí tak, že si někdo na radu někoho "kdosevyzná" koupí akcie, moc se o ně nestará, leda tak sleduje burzovní žebříčky, jak to stoupá a klesá a stoupá, a málokdo se zajímá o podnik samotný a jeho počínání.

Situace mi prostě zaváněla brzkým průšvihem, abych byla slušná. Někteří mi vynadali, ať se jim do toho nepletu, strejček tomu rozumí líp.

Pamatuji si své strýčky, a musím přiznat, že všemu rozuměli líp než tetičky. Až na to, že se těch tetiček na všechno ptali a jednali podle rad tetiček. Popravdě řečeno, vypozorovala jsem, že opravdu nejlíp jistým věcem, například burze, světovému vývoji a tak, rozuměli lehkoživkové (taky jsem takové strýčky měla), ty ale nikdo nebral vážně.

Pak se taky pamatuju, že když byla měnová reforma, a to bylo brutální … a tady odbočím. Zazlívá se Antonínu Zápotockému, že lhal, že měnová reforma nebude, a druhý den vypukla. Že prý se lidi mohli připravit. Řekněme si pravdu: chystanou měnovou reformu neprozradí nikdo, nikdy, v žádném režimu, zejména ne finančníci a státníci, a kdyby to udělali, půjdou sedět, a právem. Počestné obyvatelstvo by se nemělo moc s čím, jak a za co připravit (kromě dělení státu je důvodem, proč se dělá měnová reforma, slabost či ohroženost současné měny a její mizící schopnost vyjádřit hodnotu práce, zboží), zato šejdíři by měli nedovolenou výhodu. Na rozdíl od počestného občanstva se totiž vyznají v peněžnictví. Ti prostí by se zmohli tak leda na hladové fronty před obchody. Antonín Zápotocký nebyl ani myslitel, ani lidumil, ale tohle prostě říkat musel. Měna, a zejména úspory v měně prošlé peripetiemi druhé republiky, okupace, poválečného období a přídělového systému, kdy vedle sebe běžely přídělové lístky na občana a artikl (jeden člověk a tolik masa, másla, látky na měsíc… bylo to ale levnější než na volném trhu), peníze a jimi vyjádřené vysoké ceny na volném trhu, a darexové hospodářství s bony, to nemohlo obstát. Připomeňme, že v úsporách byly kromě peněz naspořených za poctivou práci i peníze nakradené válkou postiženým lidem, i ležící korunové i valutové vklady emigrantů, a jen ekonomové by věděli, jaký zmatek vznikl zabavením finančního majetku církvím tři roky před tím, a to včetně akcií a výnosů církevních podniků. Než mě pošlete do háje – jednou z mých profesí bylo archivářství; navštívila jsem opakovaně v letech 1990-1991 Státní ústřední archiv, studovala jsem dokumenty Státního úřadu pro věci církevní (SÚC, tuším 4. správa StB, jestli se dobře pamatuji), který velice podrobně evidoval církevní majetek před záborem i po něm, vím o tom své. Do restitucí se nepletu.

Takže tedy pamatuji, že manželé vezli na kárce slamník, opravdu, plný peněz, plakali a naříkali. Nic si za celý život neužili, jen spořili na stáří, a teď nebudou mít nic. Jedna věc je nezbytná obezřetnost, druhá cesty života.

A letos na jaře vzbudil ČEZ mou pozornost podruhé, už nevím, čím. Zvedla jsem poplach, někteří se spasili, někteří mi vynadali. Pak se ptali, nedávno, po té příhodě v Albánii, co to mám za tajné informační zdroje. Žádné zdroje. Čtu zprávy, přemýšlím. Každý může dělat totéž.

Nic mi do toho není, pracuji v sociálně zdravotní neziskovce, akcii si nemůžu koupit ani jednu. Jen tak sleduji cvrkot. A co vidím: lidi z těch peněz blbnou čím dál víc.

Ať si jsou bohatí, když si to poctivě vydělali, nastřádali, zdědili či co. Pochopím, že někdo, kdo má rodinu se dvěma dětmi, chce bydlet, někdo z manželů třeba chrápe, takže dvě ložnice. A dva pokoje pro děti, a obývák, a pracovnu, mít auto pro sebe, pro manželku, která pracuje jinde a jezdí jinou trasu, a velký vágn pro celou rodinu a psa, když jedou někam na výlet. Že jsou náruživí lyžaři a jezdí do Alp a u moře mají domek, protože milují moře. Že sbírají obrazy a mají abonmá a chodí po dobrých restauracích. To je v pořádku. Peníze mají obíhat a mají být užívány.

Rozumím lidem, kteří peníze nemají, obracejí každou korunu, mnozí z nich jsou sedření, protože dělají těžkou práci za málo peněz, a mají vztek, že se na ně zapomnělo. V Boha se nevěří, nezapomněl na ně tedy Bůh, zapomněla na ně společnost. Nemohou s dětmi do divadla, na výstavu, na výlet. Nemohou jim dopřát lyžařský týden na horách. A do toho musejí poslouchat, že kdyby nebyli blbí, měli by se dobře.

A podivuji se těm, kteří mají dost peněz na počítač a internet a dost času na to, aby u toho seděli pořád a pořád, a skuhrali, že nemají na chleba, a posílají do světa závěje sprostot a zloby. Ta česká pohotovost k zášti mě děsí.

Pamatuji, že bývali školní zubaři, zadarmo. Pamatuji zadarmo sportoviště a tělocvičny. Pamatuji vzdělávací koncerty, dotovanou kulturu – a nechci slyšet, že bolševickou, jde o princip, ne o to, co z něj ideologie a uličníci podobní těm, co na ně teď nadáváme, udělali. Pamatuji zájmové kroužky pro děti. Do Zlaté uličky na Hradčanech jsme chodili na obyčejné procházky, do Svatého Víta jen tak. Teď aby na to člověk dlouho spořil. Někdy se odborníkům podařilo vysvětlit komunistickým funkcionářům, že něco má být nějak.

Pod okny mi pochodují a řvou fanoušci Baníku, obkroužení policisty. Nemám ráda jednoduché myšlení, ale připadá mi, že nuda v kombinaci s agresivními filmy a hrami s tím trochu souvisí. Vždycky budou existovat lidé poněkud jednoduššího přístupu k životu, jde jen o to, aby se mezi nimi neocitli ti, kteří "mají na víc", a aby tato skupina lidí nezačala ovládat ty ostatní, kdyby jen tím, že se budeme bát chodit do některých míst.

Po listopadu 1989 jsme sborem prchali ze socialismu do neznáma. Do samých velkých idejí. Politici a intelektuálové na Západ a do různých politickokdejakých uskupení, podnikaví k podnikání, dědicové k restitucím. Byla tu šance žít z renty. Jistě, byli jsme z toho socialismu unavení. Ale: už zkraje devadesátých let jsem se od lidí, kteří provázeli turisty, dozvěděla, že zhruba devadesát procent luxusních pražských nemovitostí je v cizích rukou, převážně německých. Navzdory tomu, že tehdy se cizincům ještě prodávat nesmělo.

Bylo už jen smutně zábavné sledovat, jak sem vnikají britští a italští výrobci drogistického zboží a jsou převálcováváni Rakušany a Němci, pak už jen Němci. České výrobky začaly mizet.

Nestala se jedna zásadní věc: neprovedli jsme inventuru. Ve výrobě, ve správě majetku, v podpoře kultury, sportu, veřejného zdraví. V ničem. Nestanovili jsme a nevysvětlili si vzájemně, co je věcí individua, co občana, co státu. Odkud kam je čí nedotknutelný prostor. Jak svoboda souvisí s odpovědností. Jen jsme vzývali budoucnost, kterou jsme nebyli s to ani definovat, ani ovlivnit. Emigranty jsme neposlouchali, cizáky jedny. Znali jsme jen vlastní chtění nebo, chcete-li, snění.

Takže stále nevíme, že velká kultura si na sebe nikdy nevydělá. Školství a základní výzkum taky ne. Že je ale potřebujeme.

Počátkem tisíciletí jsem se od jednoho Čecha, emigranta, úspěšného bankéře ve Švýcarsku, dozvěděla zajímavou věc: hned na začátku budování kapitalismu sem přijel se skupinou, a bylo jich takových skupin víc, finančníků, ekonomů, manažerů, a radili toto: přezkoumat všechna odvětví, přezkoumat velké podniky, zvážit, co je do budoucna nosné, co zastaralé, co má nebo může mít odbyt (trhy). Jaká má podnik aktiva, pasiva, jak kvalifikované pracovníky. Výrobní programy. Vybavení. Osekat vše, co nemá perspektivu, nastavit výrobní programy, vybavit potřebnou technologií, zaměstnance, kterých bude třeba, nechat a třeba jim doplnit znalosti, ostatním dát roční podporu a rekvalifikační kurzy a přechod na jinou práci. Vše by to samozřejmě chtělo propracovaný plán. Je to velké dílo, bylo by to pracné, ale efektivní, perspektivní, stabilní. Samozřejmě to podávám zjednodušeně.

Vyrazili s nimi dveře.

Velké podniky zmizely.

Vzýváme peníze, ale jsme mistři světa v tom, jak se jich zbavit.

Tam, kde se národní ekonomika ocitne v rukou politických rejdilů bez znalostí (Kalousek, jenž nepochopil rozdíl mezi účetnictvím a finančnictvím, natož mezi účetnictvím a ekonomií, pražští lokální pseudopolitici, a další.. .), tam je samozřejmě prostor pro šmé. A my jedem skluzavkou dohod a zvyklostí učiněných jakýmisi snílky a šmejdily a vžitých za těch třiadvacet let.

Protože mravnost odvozovaná od víry vymizela a nahradilo ji zbožnění peněz, uniklo nám, jaký zásah do soukromého života lidí, do jejich osudů, budou mít restituce činžovních domů. Nebo nám to neuniklo, ale bylo nám to jedno. Ano, byli jsme zvyklí na to, že soukromé osudy nic neváží v porovnání se zájmy státu, takže jsme nepostřehli, že ani soukromé vlastnictví by nemělo ovlivňovat životy těch druhých. Nedali jsme regule – kromě výše nájmů. Nenabídli jsme jinou nápravu křivdy než přímočaré vrácení nemovitosti, namnoze lidem, kteří péči o dům nerozumějí, nevědí si rady. Mlčky jsme přihlíželi tomu, že z mnoha poliklinik se staly budovy s kancelářemi pronajímanými komukoli, kdo měl na nájem – třeba realitkám. Ordinace se stěhovaly do činžáků. Teď snad zpátky. Některé.

Současně jsme ale v zájmu pomalu krachující firmy nutili – prostřednictvím Miloše Zemana a jeho lidí – farmářku, aby prodala, pro ni nevýhodně, své pozemky továrně na výrobu televizních obrazovek. Náhle měl stát přednost před lidmi a soukromým vlastnictvím. A neodpustím si: v té době jsem již hodně dlouho pracovala na notebooku, a bylo mi tedy jasné, že nejpozději do roku zaplaví trh ploché obrazovky. Že je to nevyhnutelný technický a obchodní vývoj. Philips tam ale chtěl vyrábět, a taky to zkusil, staré obrazovky s tím katodovým tunelem vzadu. Byla jen otázka času, kdy to zkolabuje. A tohohle Miloše Zemana, který to prosazoval, s těmito jeho "odborníky", které si nejspíš sám vybral, s takovouhle "předvídavostí", my chceme volit?

Je to stejné jako s těmi akciemi ČEZu – nesledujeme podstatu, sledujeme zdání. Někteří z nás hledají (dávného) viníka. Hm. Dějiny jsou učitelkou života, ale až poté, co vymřou pamětníci.

Máme jedinou možnost: udělat tu inventuru aspoň teď. A opustit představu, že kvalitu a potřebnost věci určuje to, jestli ji provozoval už bolševik, nebo ne. Některé věci byly dobré navzdory tomu, kdo je provozoval.

Pokud toto neuděláme, konec světa nás nemine. Civilizace, jak ji známe, vyjádřená bankovními přísliby a úroky, skrytými mezibankovními obchody, obchodními podrazy a soupeřivostí, spadne vlastní vahou. Obávám se, že politici tu inventuru za nás neudělají. Nemají zájem a, obávám se, ani mozky a znalosti. Mají – vždycky měli – své vlastní ambice. Mnozí z jejich expertů jsou zase kohouti: nepřipustí nějakou myšlenku proto, že ji přinesl někdo jiný.

Nikdo neví, co bude, ale asi hodně lidí tuší, že "ti nahoře" už jen šijí děravé záplaty na děravou síť. Nezaměňujme svoje osudy za cizí chtění. Možná postačí být připraven na to, že naši práci budeme dělat my, a že jsou mravní hranice, za něž jít je nebezpečné. Že budeme podporovat jen to, co důkladně uvážíme a shledáme správným. Že se nedáme ošálit nikým, kdo by chtěl vést davy a nikým, kdo nám stanoví nějakou Pravdu. A té Pravdě nějaké stanovy. Nevěřme ani tomu, že lze žít duchovně s prázdnými kapsami a hladovým žaludkem. Mystici a idealisté jsou na peníze, ne že ne. A zejména nevěřme tomu, že s politiky padne svět.

Asi by se slušelo připomenout, že revoluce nikdy nic nevyřešily. Francie se po své velké revoluci ocitla tam, kde ostatní státy bez revoluce, zhruba ve stejnou dobu. Jenže to stálo spoustu životů. Rusko a přilehlé státy se z revoluce vzpamatovávají dosud. Co následovalo po defenestracích, víme. Nositelem pokroku není ani osobní chtění, ani třídní nenávist, ale vývoj – technický, vědomostní…

Mám už asi rok, dva, stejný sen: vycházím z temna domu, z domovních dveří, otevírám je a vstupuji do prostranství plného světla, rostlin, krásných budov. Do parku, na náměstí, do krajiny. Vycházím z tunelu, rozkopaného, na náměstí. Motivy se mění, podstata je stejná. Nechci to zakřiknout nebo nedejbože přivolat něco osudového. Jen tak sleduji vývoj.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!