Zadržení Víta Jedličky, samozvaného prezidenta fiktivní republiky Liberland, názorně ukazuje limity libertarianismu, svrhne-li se v utopickou ideologii.

Teatrální gesto vyhlašování Liberlandu nepomohlo věci svobodě v Evropě ani o milimetr; jediné, čemu mohlo posloužit, je sebeprezentace pana Jedličky.

Zároveň však názorně dokazuje, že Jedlička, stejně jako levice, nechápe smysl státu, jen v gardu opačném.

Levice si myslí, že stát je od toho, aby nám dával dávky a pečoval o nás. Jedlička má pravdu, že tento současný stát příliš zdaňuje, příliš přerozděluje a příliš nám zasahuje do životů.

Ale Jedlička zároveň nezohledňuje, že hlavním smyslem státu je bezpečnost, ochrana práv a obrana svobody obyvatel. Stát není od toho, aby nám dával dávky, ale od toho, aby nám zajistil obranu.

Liberland nikomu obranu nezajistí, ani svému tzv. prezidentovi. Ten má štěstí, že je v civilizované Evropě, v níž maximálně skončí zadržen na pár hodin v policejní cele. Kdyby Liberland vyhlašoval v jiných částech světa, Jedlička by dopadl mnohem hůř a neměl by dlouhou životnost.

Jedlička trivializuje smysl státu a relativizuje smysl občanství. Totiž občanství – ve smyslu spoluobčanství – je založeno na vzájemné loajalitě, v posledku na ochotě ručit si za svou svobodu a svou zemi svými životy. Tím, že když nás někdo napadne, budeme za své spoluobčany bojovat, i když je osobně neznáme.

Liberland nemá občany, kteří by toho byli ochotni či schopni. Kdyby je v minulosti napadl oddíl janičárů, byli by povražděni velice rychle. A dnes stačí hlídka chorvatské či srbské policie, a stráví noc v policejní cele.

To je stinná stránka separatismu: rozdrobí-li se funkční státy na utopické Liberlandy, těžit bude z toho nejbezohlednější gauner v okolí. Ten, kdo na svém území žádný liberalismus netoleruje. Aby svoboda přežila, je nutné, aby se stát nestal jejím vnitřním nepřítelem, aby svobodu neomezoval a neohrožoval.

Ale aby svoboda přežila, je taky nutné, aby existoval stát s dostatečným ozbrojeným odstrašujícím arzenálem, který tu svobodu brání proti vnějším militaristickým agresorům. Stát, k němuž mají obyvatelé loajalitu. Od kterého nečekají dávky, nýbrž ochranu svobody a jsou tudíž ochotni se na ní se zbraní v ruce podílet.

To Jedlička není schopen zajistit. Svobodě dělá službu věru medvědí.

Zároveň prokazuje prazvláštní loajalitu vůči své dosavadní vlasti, České republice. Jeho patriotismus vůči ní je na nule, když ji tak přeochotně vymění za prezidentství země jiné, byť fiktivní. A co jeho loajalita k naší vlajce?

Co je z hlediska svobody špatného na krásné, estetické vlajce, která má dva horizontální pruhy, bílý a červený, a mezi nimi u žerdi modrý klín sahající do její poloviny? Co je z hlediska svobody špatného na vlajce, již měli na trupech spitfirů českoslovenští piloti bojující proti nacismu?

Co je z hlediska svobody špatného na vlajce, potřísněné krví mučedníků, již v roce 1968 nesli bezbranní občané pochodující vstříc okupačním tankům? A co z hlediska svobody je špatného na vlajce, jež ve chladných dnech a večerech vlála nad stotisícovými davy, které v listopadu 1989 odzvonily komunismu?

Co je na ní z hlediska svobody tak špatného, že ji Jehlička musel pro sebe vyměnit za ten žlutě-černě-žlutý hadr s umělým znakem neexistující země?

To kvůli daňovému ráji? Kde by měli mít srdce, někteří lidé mají kalkulačku.

Ale má to jeden klad. Jedlička v minulosti několikrát kandidoval do zastupitelských sborů. V České republice a za Českou republiku. Nyní, s jeho loajalitou vůči české vlajce a s patriotismem vůči České republice plně prokázanými, doufejme, že bude mít alespoň tolik slušnosti, že na žádný post už v českých volbách kandidovat nebude.

Je totiž „prezidentem Liberlandu“, tedy u nás a pro nás cizincem.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

Autor je ředitel Občanského institutu