„Ty, taková liberálka, jak můžeš kandidovat za lidovce….?“ ptají se mne lidé až příliš často, abych si nemohla nemyslet, že to nevrtá hlavou i těm, kteří mne neznají osobně. Stejně tak se ptají i křesťané: „Co dělá na kandidátce KDU ta liberálka?“ A protože prostor českých médií je pro běžné kandidáty, kteří nedělají skandály nebo nezakoupí reklamu, před volbami uzavřen, ráda použiji ke komunikaci prostor blogu.

Nejprve k českému liberalismu. Za liberály jsme se v různých předlistopadových generacích považovali všichni, kdo jsme snili o Americe jako prostoru, kde je svoboda a volnost. Někteří měli americkou vlajku, jiní obrázek sochy Svobody, další poslouchali Baezovou, jiní Rolling Stones. Naši generaci, která otevírala oči počátkem 80. let, lze jen těžko podezírat ze sentimentu k šedesátým letům. Vysvětlení je jednoduché: žili jsme v systému, kde se nesmělo nic. Kritizovat, mluvit, myslet, neuznávat doktrínu, cestovat, projevovat se, odlišovat se. Ne, že bychom všichni byli „proti“ a bylo to za trest, ale šlo o systém založený na nesvobodě. Proto svobodu všichni chtěli, a proto si všichni mysleli, že jsou liberálové.

Na samém počátku 90. let se za liberály považovali konzervativci, socialisté i zelení. Liberalismus jsme zaměňovali za odpor k centralismu, k doktrinářství, za všeobecnou lidskou touhu po svobodě. Liberalismus společenský byl rychle nahrazen liberalismem ekonomickým. Liberalizace trhu, ekonomická soutěž. Zhasli jsme a rozsvítili. Parlament produkoval stovky zákonů, které rozsvícení provázely. S klíčovými zákony se dlouho otálelo – například s ochranou malých akcionářů, s nápravami některých majetkových křivd. Jiné, jako trestní odpovědnost právnických osob či řádný zákon o financování politických stran, nebyly přijaty dodnes. Svoboda vznikala jako odmítnutí pravidel minulých, aniž by byla nastolena pravidla nová. Nedokázali jsme usvědčit Koženého, Krejčíře ani Pitra. České pojetí ekonomického liberalismu, jakožto odmítnutí regulací a bariér, bylo odmítnutím práva, až bezprávím.

Přestože v ekonomice státu tento problém již koncem 90. let rezonoval řečmi o chobotnici a mafii, v politice se mnoho nezměnilo. US dotáhla své pojetí svobody až k Němcovi a katarskému princi, ODA zhynula na nevyjasněnosti toho, zda je liberální nebo konzervativní. Když neoliberalismus ODS označovaný jako nehorázná arogance, ale ve skrytu duše vnímaný jako bezmoc proti bezpráví, dosahoval vrcholů, občan se uchýlil pod ochranu socialistů chránících „obyčejné pracující“.

Při vstupu do Evropské unie musela Česká republika přijmout do svého právního řádu 50 000 stránek evropského práva. Unijní aparát kontroloval implementaci hygienických norem, ekologických, dopravních a zemědělských předpisů. Obával se ale zasáhnout do oblasti vnitra, spravedlnosti, justice, prokuratury. Ne proto, že by se bál nepořádků, ale proto, že Unie je stále unií států, do vnitřních záležitostí členských zemí zasahuje jen velice nerada. Proto oblast vymahatelnosti práva zůstala téměř nepovšimnuta. Přesto řada českých „liberálů“ v čele s ODS vystoupila proti Unii jako proti zařízení příliš regulovanému, řízenému příliš mnoha předpisy.

Po dvaceti letech je zřejmé, že liberalismus se stal prostorem moci arogance, neférových podmínek a bezpráví, nevymahatelnosti práva a korupce.

Když jsem minulý týden četla Topolánkův rozhovor pro časopis LUI, nevěřila jsem, že čtu hodnotový soud člověka, který byl premiérem země, jíž jsem občankou. Nešlo o věty o Slamečkovi nebo premiérovi. Šlo o pojetí liberalismu jako prostoru, který snese všechno. A to ponechávám stranou formu, která neměla daleko ke Standovi Grossovi.

Neustále mi tane na mysli scéna z Iráku těsně po pádu Saddámova režimu. Na silnici do Basry se Iráčané pokoušeli ukrást parní válec, zatímco jiní kradli ze škol židličky do první třídy. „They were free to loot.“ Byli tak svobodní, že mohli i loupit.

Jedno je zřetelné: pojetí svobody jako prostoru, který končí tam, kde začíná omezovat svobodu druhého, svobody jako prostoru odpovědnosti, svobody jako toho nejcennějšího, co máme sdílet všichni dohromady, svobody jako prostoru, v němž uplatňujeme vztah k bližnímu svému, se v českém liberalismu změnilo v pojetí svobody prostoru individuální moci a nadvlády na úkor druhých, slabších a níže postavených.

Bolestivě přicházíme na to, že svoboda je prostor zákona a pravidel. Ne vše ale může být uzákoněno. Svoboda nemůže nespočívat na obecně přijatých hodnotách. Co jsou Evropany obecně přijímané hodnoty? Žádné jasnější a základnější než ty, které hlásá desatero, neznáme. Ale nejde jen o ně. Jde o vztah k druhým lidem, o toleranci, o pozitivní emoce. Od uvědomění si potřeby soužití s druhými, pozitivních vztahů s lidmi ve sdíleném společenství, od pochopení pravidel jako ochrany svobody, je jen krůček k odmítnutí českého pojetí liberalismu jako prostoru bezpráví, arogance a moci. Odtud pochází moje rozhodnutí pokusit se v době krize čerpat z fundamentů, ze základů. Dospěla jsem k tomu, že pro prostor střední Evropy jimi nepochybně je křesťanská demokracie. Také proto kandiduji na kandidátce KDU.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce