Považuji se za liberála. Alespoň ekonomického. Znamená to totéž, jako bych věřil ve všemocnou „neviditelnou ruku trhu?“ Mám za to, že v jistém smyslu ano, v jistém smyslu ne. Přirozeně, sdílím ony základní liberální poučky, že „stát je špatný hospodář“, že „se silným státem roste byrokracie, náklady i pokušení ke korupci“ či že „stát, coby podnikatel, postrádá potřebnou růstovou motivaci“. Ti však, kdo věří v samoregulující roli svobodné společnosti, věří nutně v její bezhříšnost, resp. v její evoluční trend k bezhříšnému jednání. Věří, že subjekty na trhu budou platit své náklady za negativní externality, aniž by museli a aniž by to oslabilo jejich ekonomickou motivaci. Věří také, že tržní subjekty nabídky nebudou vždy chtít prodat za nejvyšší (resp. dlouhodobě nejziskovější) cenu a tržní subjekty poptávky nebudou vždy kupovat za nenižší možnou cenu. Tímto předpokladem bezhříšnosti pak skalní liberálové paradoxně zpochybňují základní postulát volného trhu: křivku nabídky a poptávky. A nakonec, věří, že subjekty na trhu nebudou mít monopolistické tendence, ba co víc, že sama společnost (ze své podstaty) nepokouší ke shlukování, tedy že neodměňuje bonusem bohaté (například, že neexistuje „efekt sněhové koule“).

Jsem toho mínění, že pokud bych věřil v (alespoň evoluční) bezhříšnost společnosti, zůstávám sice také liberálem, ale zároveň i jakýmsi bizarním „komunistou“. Vzpomeňme na izraelské kibucy. Zde se podařilo egoistického ducha společnosti eliminovat: Dokud existovalo komunitní nadšení, bratrská náklonnost a vlastenecká identita, tento druh svérázného židovského „komunismu“ byl funkční, aniž by oslabovala ekonomická motivace tržních subjektů. Později začaly kibucy upadat, neboť dobrovolnost nahradila byrokracie a rigidní propojenost společnosti a státu.

Společnost je však obvykle entitou hříšnou, má monopolistické tendence a na úrovni jednotlivých tržních subjektů působí neustálý sklon k monopolizaci, k manipulaci okolím, k narušování systému rovných příležitostí. A socialismus (resp. totalitní komunismus) vzniká, když se tento rakovinný systém vymkne kontrole. Co z toho plyne? Že socialismus a ochrannou moc monopolů může zničit opět jen silný stát? Ano, pokud se ve svobodné společnosti lidé shlukují, aby vytlačili z trhu ty slabší, musí – od jisté hranice - zasahovat stát, např. antimonopolní úřad.

Problémem je, že monopolizace se projevuje i na mnohem subtilnějších úrovních, než se zprvu zdá. Zmínil jsem tzv. efekt sněhové koule. Například politická strana, která se přiblíží procentuální klauzuli na vstup do parlamentu (či která se jinak dostatečně zviditelní), vydává za další jednotku práce pro svou popularitu menší náklady než vydávala dříve, tedy než začal efekt sněhové koule působit. Nebo jiný příklad: Chce-li se neznámý autor prosadit s objektivně kvalitním textem v prestižním časopisu, musí překonat hodně překážek. To jeho zavedenější kolega prosadí obdobný text s větší pravděpodobností a významná osobnost pak uspěje téměř s jistotou, ba co více, o její text projeví možná zájem i jiná média, případně za úplatu. Zavedená politická strana, zavedená firma či zavedený autor čerpá z pozitivních externalit efektu sněhové koule a v každé další soutěži má tržní výhodu oproti (objektivně) stejně kvalitním (ale méně úspěšným) kolegům. I sama přirozená dynamika společnosti k nerovnému boji nutně vede: dosáhli by stejných úspěchů Beatles, kdyby se byli narodili a pak se svým projektem přišli, například v KLDR?

Chci tím říci, že společnost je veskrze monopolistická, a to nejen explicitně, ale i implicitně. Pokud se tedy někteří antimonopolisté pokouší zavést dokonalé rovnostářství, nejenže dosáhnou přesného opaku (státního monopolismu), ale navíc bojují s větrnými mlýny samotných přirozených sociologických atributů.

Je tedy boj proti monopolizaci agendou liberální? Má stát více zdanit hypermarkety a přerozdělit jejich progresivní „nadhodnotu“ večerkám? Má ztížit podmínky vítězným politickým stranám a přidat křesel těm, kteří do parlamentu sotva prošli? Má z koncesionářských poplatků či daní financovat nekomerční veřejnoprávní rozhlasové a televizní stanice? Progresivní zisky všeho druhu, jinými slovy efekty sněhových koulí, vznikají, jak jsme si ukázali, ve svobodné společnosti doslova na každém kroku. Proto tolerování monopolizace i boj proti monopolizaci je agendou liberální. A taktéž je obojí i agendou socialistickou. Není možné opovědět jednoznačně, vždy jen v kontextu systému. Explicitní monopolismus může společnost minimalizovat svou etickou vyzrálostí. Obdobně se může subjekt rozhodnout k jiné motivaci, než je pouhá vidina zisku, může odstranit negativní externality, ač se mu to finančně nevyplatí, a nakonec tedy může odolat monopolistickému spolčení. Leč společnost dokonale etická není, nezbývá tedy než antimonopolní rámec rovněž zákonem nařídit. Implicitní monopolismus však stát regulovat nemůže: není (a priori) etické progresivně zdaňovat, není možné zaručit neúspěšným politickým stranám stejný vysílací čas ve veřejnoprávních, notabene komerčních televizích, nelze zakládat státní komise, které rozhodnou, že můj text je stejně kvalitní jako text prezidentův, a proto musí být oba otištěny. A nemůže nařídit rozhlasové stanici, jak hodnotnou hudbu vysílat, ale může menšinový žánr financovat z poplatků koncesionářů.

Antimonopolní opatření mají své místo, podobně jako jiné regulace, pakliže nevěříme v bezbřehý libertarianismus. Do jisté míry může legitimní role zákazů, příkazů i antimonopolních opatření ve společnosti růst, pokud „národní“ etika klesá. Tato přímá úměra má však své limity.

http://tombi21.blog.cz