Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Lekce demokracie kardinála Duky

11.9.2021

Neustále mluvíme o demokracii. Slovo, které nám slouží jako štít, ale také jako kopí. Poslední dobou se však ukazuje, že nám slouží i jako potvrzení pro naše myšlenky a zájmy v určité skupině proti skupině jiné.

Je volební kampaň. Spustila se vlna selektivní demokracie - takové, která není pro všechny, ale pouze pro ty, kteří jsou součástí skupiny lidí stejného názoru. Protože ta je demokratická víc než ta druhá. A každý to přece ví. S těmi druhými se prostě nikdo nebaví. A běda, pokud bude.

Demokracie bez výhrad

Stejně tak je tomu při politické soutěži. Jsou jistě postoje různých stran, ke kterým mohu mít výhrady a zcela jistě bych je nevolil. Přesto jsou zde a volí je nemalá část obyvatel. Pro ně jsou, zdá se, takové postoje přijatelné. Pokud tedy v rámci svobodné a demokratické soutěže chceme, aby takové strany neměly v soutěži šanci, mělo by nás to motivovat k tomu, abychom byli lepšími a dokázali okolí přesvědčit, že jejich cesta je chybná. Je to však možné především diskuzí.

Kardinál Duka se již dávno vydal cestou diskuze a neselektivní a nevýběrové demokracie, která nerozlišuje, ale pozitivně vybízí k něčemu, co je možné zlepšit a upozorňuje na určité věci, nedostatky a hrozby. Byl za to mnohokrát nařčen, že dělá politiku a legitimizuje určité postoje. Opak je pravdou. Co jiného by měl dělat duchovní? Může se někoho vzdát, proti někomu vymezit? Vždyť Ježíš Kristus na kříži zemřel jak za věřící, tak za nevěřící. Jak za ty, kteří žijí správně podle společenské dohody, tak za hříšníky. Nevyhledával přece přesvědčené, ale právě hříšníky. Ostatně vzpomeňme příběh sv. Pavla, apoštola hříšníků.

Kardinál Dominik Duka již dlouho dělá přesně to, co má ve svém pozici dělat. Přesně tak, jak to dělali jeho předchůdci - možná jinou formou, ale podstata je stejná. Kdo jiný by měl spojovat lidi v době zoufalství i v době radosti? Kdo jiný by měl být tím, kdo s láskou v duši kárá a kdo dává naději. Kdo jiný by měl být tím, kdo se drží konzervativních pravidel, protože ta jsou jen jedna a jsou základem a podstatou každé společnosti?

Zvykli jsme si být přesvědčeni o svých pravdách a za každou cenu přesvědčit druhé. A jelikož jsou lidé rádi v určité skupině a rádi někam patří, přidávají se i tam, kde jsou jen manipulováni. Kardinál Dominik Duka nám svými postoji a prohlášeními mnohdy uděluje, a již několikrát udělil, lekci ze skutečné demokracie, která si nehraje na nějaký zvláštní klub jediných spravedlivých, bez kterých by demokracie zahynula.

Kardinál Dominik Duka se staví na stranu voličů. Na stranu lidí bez výhrad, i když zcela jistě k mnohým výhrady má. Ty může říkat z očí do očí. Nepotřebuje to vzkazovat přes média jako jiní kněží, kteří se prohlásili za elitu národa, kteří mají prý povinnost mluvit. Je v tom z velké míry pýcha a propadnutí zlu. Propadnutí penězům a svým ambicím, svému egu.

Živná půda demokracie

Važme si takových lekcí kardinála Dominika Duky, protože ty jsou živnou půdou demokracie. Je potřeba si ji chránit a bránit, ale na základě skutečné diskuze a ne uzavřených klubů přesvědčených o své jediné pravdě. Milujme své nepřátele, protože jen ti nás dělají lepšími. A v případě křesťanství jde i o ukázání cesty. Tu v těchto dnech ukázal kardinál zcela zřetelně. Držme se demokratických principů, ještě je budeme hodně potřebovat.

Jsem z generace, která stojí za tím, že již dnes se více než 30 let neoslovujeme soudruhu a soudružko, v obchodech je, na co si vzpomeneme (zatím), a můžeme relativně svobodně (zatím) říkat, co si myslíme. Chtěli jsme tehdy svobodu tisku, svobodu podnikání, svobodu pohybu a svobodu projevu. Během několika týdnů v té době řekli komunisté: Ok, jdeme pryč. Vzniklo zde vakuum a do politiky se dostali lidé, kteří by za normálních okolností do politiky vůbec nešli. Otevřela se možnost podnikání. I pro komunisty či bývalé členy StB (někteří z nich to vzali odbočkou přes odbory). Chtěli jsme Evropu tehdejší doby, postavenou na konzervativních hodnotách a v mnohých případech i křesťanských. To vše se dnes změnilo. Problém nebyl jen v systému, ale také v lidech. Jsme jakoby unaveni z demokracie a svobody, která je také o zodpovědnosti a platformě názorů. Má však jasná pravidla.

Hlavně jistoty

Liberální demokracie má mnohdy dnes rysy podobné socialismu s lidskou tváří. Ukázalo se, že lidem je ukradená demokracie a svoboda, ale chtějí mít své jisté. Své sociální jistoty. Ukázalo se, že lidé ani tak nechtěli demokracii a svobodu, ale socialismus - tedy zdánlivý pořádek, a k tomu několik demokratických výhod. Za pár dnů budou volby a skutečně konzervativní pravicový volič má téměř neřešitelnou situaci. Po volbách se zdá nic nezmění, jen se možná změní osoby a obsazení, nikoli však směr. Žádná alternativa, žádný myšlenkový proud, který by dokázal prosadit jasnou změnu, zde v současné době není. Jen spojení proti někomu je málo. A spojení za každou cenu, i za cenu potlačení vlastní identity a směru, je naopak dílem slabosti. Je potřeba, aby si generace padesát plus, konzervativně založená, vzala tuto zemi zpátky a naplnila ideály, za které bojovala a stála. Ještě je čas. Dřív, než bude skutečně pozdě.

Právě proto vnímejme postoje kardinála Dominika Duky jako jisté lekce skutečné demokracie, kdy jen diskuzí s pevnými a jasnými postoji lze dosáhnout posunu ve společnosti. Dobu třídních a jiných nepřátel jsme tu již měli. A vytvářet nepřátele na podkladu demokracie a svobody by byla jasná cesta k totalitě.

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.



zpět na článek