Tedy řeknu vám, prolistovat po dvou týdnech nepřítomnosti české noviny je silný zážitek. Vrátila jsem se z Kavkazu a byla jsem ráda, že jsem zase doma, ale když se na mne z novin vyvalila další bártovská aféra, znejistěla jsem: určitě jsem doma? Nejsem v Kocourkově? Tápavě jsem se zeptala kamaráda, jestli by mi nevysvětlil, co se to tady děje, ale ten nechápal, na co se to ptám. Nojo, mně už před odjezdem taky připadalo, že místní blázinec je normální stav, ale jak jsem 14 dnů vůbec nesledovala české dění, vyjevila se mi jeho absurdita v plné kráse. (Hm - kráse?)

A tak mě překvapilo - a přiznávám, že potěšilo -, že se vláda v tom nesmyslném cvrkotu dokáže ještě na něčem dohodnout. Myslím teď zákon o třetím odboji. Pro mne je na celém tom zákonu skutečně důležitá jediná věc, a to je dorovnání důchodů do výše průměrného důchodu pro lidi, kteří z „politických důvodů“ nemohli vykonávat svou profesi. „Politické důvody“ by se daly přeložit jednoduše slovem „pomsta“ - režim se jim mstil za to, že nebyli ochotni (nebo nemohli) odvolat to, co podepsali a za čím stáli. (Jen pro pořádek podotýkám, že se na mne tahle část zákona nevztahuje, ale znám pár lidí, kteří mají důchod opravdu dosti zoufalý.)

Dovedu si představit, jaká zas kolem toho bude ve sněmovně mela. Ne kvůli důchodům, to by musela poslance hanba fackovat, ale kvůli tomu, že zákonem má být „oslaveno“ násilí. Komunisté zas vystartují a budou říkat nestoudné věci a nepochybně se leckdo přidá. A přitom je těch, kdo se chovali skutečně násilně, jen zlomeček - většina politických vězňů z 50. let a takřka bez výjimky političtí vězňové z doby normalizace - buď vyvíjeli nenásilný odpor, anebo se z různých důvodů stali oběťmi násilnického režimu. Zákon má přece vyzdvihnout lidi, kteří obhájili pověst našeho národa před demokratickým světem, nevzdali se, neposlechli jako ovce! To že má být špatně? Běžte k šípku!

Ostatně k tomu násilí - nesetkala jsem se v jiných postkomunistických zemích s tak pevným přesvědčením, že komunistický režim byl legitimní a vystoupit proti němu násilně bylo ostudné a vůbec špatné. Debata, která se už 20 let vede v mé vlastní zemi, se trochu odlišuje. Mává se při ní bratry Mašíny a jejich „nevinnými oběťmi“. Inu, brát se to tak dá. A co potom západní letci, kteří se účastnili kobercových náletů na Hamburk, Drážďany a další německá města, při nichž civilisté hynuli jako mouchy? Západní historici dnes o jejich oprávněnosti velmi pochybují... Večer před odletem v Tbilisi jsme stolovali s kamarády, jak velí tamní zvyk, a jeden pronesl přípitek na krásy Prahy - je to podle něj jediné město v Evropě, které má tak nádherný neporušený středověký komplex. „No jo, když my totiž rádi kolaborujeme, tak nás tolik nebombardovali,“ vypadlo ze mě. Ale Gruzíni jsou nepřekonatelní hostitelé. „Tak to taky má bejt,“ pravil kamarád Levan. „Švejk prostě nerad bojuje - a jaká je to skvělá kniha!“ A pak dodal: „Ale vždyť všichni Češi nejsou Švejkové...“

LN, 20.5.2011