Zvláště jeho poddruh "Iurandus Bohemicus educatus" (stěžovatel/naříkač český vzdělaný) se nám neobyčejně rozmnožil. Ba dá se říci až rozplevelil. Prozatím nebyl zařazen mezi druhy nepůvodní a možná asi ani nebude, protože tak nějak kvílet je v našem českém zvyku. Jak to hezky a poeticky napsal Václav Cílek v knize Krajiny vnitřní a krajiny vnější: "V Čechách, v té jakési Bohemii, jejíž vlastní jméno neznáme (má něco do činění s vodami, bukem a kruhem pohraničních horstev?), se nikdy nežilo lehce, osudy nedošly naplnění a lásky často zhořkly. Jistě tu byla radost, ale cítíme, že bol, práce a žal převládaly. Čiší tu smutek, samá práce, skromnost a odříkání."

Jak to vypadá, už i pana Cílka nějak vzala ta kocovina, co se na nás snesla, když jsme po dvaceti letech od revoluce zjistili, že nám nelítají pečení holubi do huby. A že jsme ani nezkrásněli, ale že my, tehdy nadšení čtyřicátníci, furt und furt nemáme ty miliony, ale zato křečový žíly a ráno a večer se cpeme práškama a děti nám nerozumí a vnuci furt jen sedí u počítače a ta Unie, to je taky "pěkný vynález", a jděte mi s Egyptem někam, tam bývá vedro a sračka a je to jak nóbl koncentrák, kam přijedeme, tam je to samý Rus anebo Němec a Rusáci mají hajzlíci peníze a Němci jsou nafoukaný, to jen tak dělají, že jsou jako slušně vychovaný, a vůbec.

A fšude se krade a souloží, jak říkala stará Klamprďáčkovu. A my už občas nemáme sílu ani na jedno z toho…

Nic nového. To se jen tak předstírá v novinách, že jde o něco nového. Kdyby se nekradlo, nesmilnilo a nelhalo už odpradávna, tak to není zakázaný Desaterem ve Starým zákoně už asi čtyři tisíce let. To dá rozum.

Ale, jak se zdá, dneska je to kvílení poptávka. Tedy ona byla vždycky, že.. Jen si vzpomeňte na básníka Svatopluka Čecha:

Nevěřme nikomu na světě širém,

nemáme jednoho přítele tam,

starý boj za každým skrývá se mírem,

soucit a přízeň jsou šalebný klam.

No a teď si to recitujte při četní novin, jak je tam napsáno buď za a) ta Unie v troubě a my s ní, případně za b) nutno ještě více a radostněji pracovat na budování světlých zítřků. No jo, ale ta báseň má taky konec:

Na bratří zklamaných ohromném rovu

každým dnem úskočně klamáni znovu

či chcete, bláhoví, věřiti zas?

To je protiuniujní agitka, co? Anebo prounijní? Já teď nevím!

Ale ono ani nedávno to nebylo o moc lepší. Já si pamatuji, jak byly ve své době vyznávány v souladu s moderním humanitárním vědění teorie vědeckého "fekálismu" o tom, že "všechno stojí za hov…", až po "neofekálismus", jehož heslem bylo "kde jsou ty časy, když to ještě jen stávalo za hov…". (Podrobný vědecký rozbor této teorie naleznete na netu.)

Dnes vlna sebelítosti a sebebičování přímo dosahuje vrcholu. Stala se tak nějak přímo součástí základních postojů establishmentu. Na netu mi přišel klip "Peterka & spol - Drby best of - Ivanovy Vary" ve stylu veselé sovětské častušky z dob Dikobrazu. No, já se už taky potkal ve Varech s otlemenými Ruskami, ale kvílet nad tím, že jsou Rusové v Karlových Varech, může jen historický negramot pro jiné historické negramoty, protože jinak by věděli, že v Karlsbadu sídlila ruská komunita už v době Napoleona, za Franze Josefa jakbysmet, nahoře nad kamzíkem mají obrovský pomník ruské šlechty z dob Rakouska-Uherska. A mimo jiné, nebýt Rusů, tak nám ty Vary spadly na hlavu jako nedaleké Lázně Kyselka.

Ale jak se zdá, ono se kvílení stává pomalu už i literární žánr. Předvoj zařídily novátorsky Lidové noviny. Takže jsme se nedávno dočetli, jak napsal jistý veleúspěšný literát, co má biomanželku, že jsme ve stadiu permanentního fekalismu. Všechno a fšude stojí za hov…. On to ví, protože, jak prohlásil, denně čte dvoje noviny a tam to všechno je! Ty zlodějiny, ty úplatní politici, ta hrůza fšude kolem nás... Já bych navrhl, aby nositel cen a význačný literát přestal chodit jen do kruhu svých - jistěže mimořádných - přátel, přestal se rozčilovat nad "dulami" (na ty 99% ženských stejně nemá a většinou ani nevědí, o co jde), přestal číst noviny a vyrazil ze svého skleníku mezi lid. To by se mu ulevilo! Nadávat by mohl stejně, a ne že není na co, ale tak nějak lidsky, soudruzi, ano?!

Další hlasatel konce slušného světa, kdy vše, na co si autor – spisovatel a psychiatr - v článku v LN vzpomněl, je hnusné, tragické a beznadějné. Ideály se ztratily, před námi už je jen marnost a zmar.

Jen mně v tom článku něco chybělo. Já bych spíše na konci podobného výkřiku zmaru očekával úmrtní oznámení. Kde by nám redakce sdělila že autor se po dopsání pokusil na protest proti poměrům zapálit Pražský hrad a pak se demonstrativně oběsil na lampě na Karlově mostě. Aby to bylo stylové.

Stárneme a židle, co mnozí z nás před dvaceti obsadili, se kývají. Hrnou se tam mladí, co umí anglicky a zvládají tablety - ne ty, co polykáme na noc my sami) a v New Yorku a Londýně mají svoji oblíbenou hospůdku. Nám občas turismus sebral i tu z mládí, co byla na Malé Straně.

A pak je tady veliká skupina těch, co stále a stále čekali, až konečně lid pochopí a vyzvedne je do křesel a funkcí a obdivně bude šeptat: "To jsou ti praví, na které čekáme." Oni si to lidi říkají, ale ten tón není takový, jaký by si čekající přáli.

Václav Havel jako veliký dramatik první pochopil, že vše se vyvíjí jinak a že "tudy cesta nevede". A vyhlásil ve slavném projevu "blbou náladu". Tedy "spektákl (z lat. spectaculum, jeviště, divadlo), tedy něco, co se vystavuje na odiv, co je nápadné, efektní a přitažlivé, a přitom předstírané, nepravdivé. A protože to byl veliký divadelník, mělo to úspěch.

Spektáklem jsou také všelijaké ty "morální projevy" a "potírání korupce", kterých jsou plné noviny a huby politiků. Proč jim ale tak všichni podléhají? Protože se svět strašně změnil. A my to nestíháme, měnit se s ním. Dlouhá léta za totáče mnozí doma snili o tom, že "až to praskne", tak budou bohatí jako strýc z matčiny strany, co byl mlynář, že vydělají krásně hromady peněz, a to bez velké námahy. A ono se to nestalo. Ona slavná hláška "zatracení bolševici, kdybych já mohl…". Když si myslel, že ne on, ale "oni" mu brání, tak to se krásně dalo ležet na peci a žvanit. Ale když pak mohl, tak se ukázalo, že to nezvládá.

Také zmizela další berlička: "Tam jinde je to lepší a kdybych se tam dostal, tak bych…. " Žádný lepší jinde není. Nikde na nás nikdo nečeká a nepadne na zadek. A to přijde mnohým líto.

Nejen já, ale mnozí další mají pocit, že společnost ovládají jakési podivné myšlenky pocházející od humanitní inteligence, a myslím, že to krásně vystihl již ve shora jmenované knížce V. Cílek: "Mám-li pocit, že humanitní obory jsou v nějaké chronické, vleklé krizi, je to myslím tím, že z jedněch abstraktních koncepcí a myšlenek vaří další abstraktní koncepce a někde se vytratil kontakt s trním, zarostlou pasekou, dojičkami krav a železničními pražci, tedy s věcmi nezbytnými pro život. Bruno Latour (francouzský vědecký sociolog zkoumající vědu a vědce) tomu říká ztráta kontaktu s empirií."

Což je zkušenost získaná pozorováním, případně pokusem (experimentem). A to se stalo evropské bílé inteligenci už potřetí. Nejprve s komunismem, potom s nacismem a dneska s europeismem.

Na to je jak vyšitý ten starý vtip z dob socialismu, který ovšem platí v modifikované podobě dodnes.

To si pozvou na stranické prověrky Pištu.

"Ty, Pišta, znáš zakladatele marxismu?"

"No hej sudruhovia, že znám! To boli oný ... súdruh doktor Lenin, súdruh doktor Marx, a henten oný, súdruh oný Englouš, he?!?"

"No, Pišto, odpověděl jsi celkem správně. Jen s těma doktorama jsi to trochu přehnal. Oni nebyli všichni doktoři."

"Hej? A viete, že som si to hneď myslel? "

"Jo a proč Pišto?"

"No, keby to boli naozaj taký tý doktori, tak by to najprv vyskúšali na zvieratoch!"

No a přišla sametová revoluce a zase to předem nikdo nevyzkoušel na zvířatech. To je ale život!

A tak když čtu ty "české spisovatele" a jiné "humanisty", jak tak kvílí nad nespravedlností světa, mám chuť jim sdělit onu slavnou Holzmanovu větu: "Přátelé, pláčete sice dobře, ale na cizím hrobě."

Jděte brečet domů. Kdybyste byli mladší, ještě bych vám doporučil, kdyby vám to pomohlo, názor svého oblíbeného básníka Franze Gellnera:

Má milá rozmilá neplakej,

Život už nebude jinakej.

Dnes buďme ještě veselí,

V té naší bílé posteli

A zejtra, zejtra …?

Kdož pak ví!

Zejtra si lehneme do rakví.

Najděte si nějakou "milou" do bílé postele, máte-li ještě sílu, a neplýtvejte časem na zbytečný pláč. A tak mne ještě napadlo, pamatujete tohle?

Kdyby sis oči vyplakala

A jako moře byl tvůj žal

Nikomu tím nepomůžeš

Život půjde dál

Na slzy vždycky je moc brzy

A jenom slaboch by jich dbal

Nářkem planým málo zmůžeš

Život půjde dál

Nevěř, že zrada nepřebolí

Ten zázrak už se stokrát stal

Ať se trápíš pro cokoli

Život půjde dál

A to bychom si měli pamatovat. A nekvílet. Stejně je to blbá role, tenhle "kvílil obecný". A tady si můžete pustit písničku, jako vzpomínku na mládí, co už se nevrátí, i kdybyste se uplakali. Ono to ani dřív nebylo jiné...