Český národ představuje dějinný experiment se společností ukazující osud společnosti zbavené svých elit. Elity ztrácel opakovaně a vždycky to znamenalo úpadek.

Ovšem český národ není zdaleka jediný. Podobně jsou na tom národy kolem. Všechny země postižené chorobou komunismu jsou na tom stejně. Zde je jeden z kořenů rozdílu mezi Evropou západní a východní; východní státy prostě trpí tím, že jejich elity byly zčásti vyhubeny a zčásti opakovaně utíkaly pryč.

Tuto decimaci akcelerovala okupace Maďarska v roce 56 i Československa v roce 68 a zčásti i Jaruzelského vojenská diktatura v roce 1981 v Polsku. Polská a do značné míry i česká společnost ovšem přišla o své elity již pod nacistickou krutovládou, přičemž i ta měla své předchůdce v dobách minulých. Vrcholem pak byla Bílá hora. Před třicetiletou válkou měly Čechy milion dvě stě tisíc obyvatel a po ní již jen osm set tisíc. Před ní se od dob husitských postupně proměnila země v protestantskou až tak, že devadesát procent bylo evangelíků; katolická diktatura následně způsobila to, že každý třetí Čech byl buď zabit, anebo odešel do zahraničí; ostatně rozkvět Holandska nastal po této pohromě díky tomu, že výrazná část exulantů v čele s Komenským uprchla právě sem. Ti, co zůstali, zůstali jen díky tomu, že byli ochotni vzdát se své víry a přijmout katolické náboženství.

Podotknout je třeba ještě to, že odcházeli ti nejlepší, nejlepší po intelektuální i morální stránce. Svou roli při tom jistě sehrálo i oslabení genetického poolu společnosti, avšak zejména ztráta institučních i rodinných tradic po předcích. Každý kulturní vývoj trvá dlouho a nelze ho nakoupit jinde. Stejně je tomu ostatně v přírodě: obvykle trvá zhruba sto roků, než vyroste les, les pak shoří za pár hodin. Takových pohrom bylo přitom u nás až příliš, mnohem víc než v zemích na západ od nás. Ve sporu s Masarykem měl Pekař pravdu v tom, že doba husitská byla slavná, ale husitským tento národ již není; jde o národ docela jiný.

Každá taková pohroma způsobila sražení společnosti na kolena. Ti, co zůstali, připomínali ovce bez pastýře. Mžourali do slunce a neměli tušení kudy kam. To vždycky byla a stále je šance pro kvazi-elity, elity nastolené samy sebou. Báječný příkladem je v tomto legenda Jiří Langera o tom, jak se stal opilý mužik popem a jak ho již pak nebylo možné popství zbavit.

Rádoby elity se vždycky vyrojí po všech bouřích a chopí se majetku i moci: chtějí vládnout všem a chtějí též, aby si jich ostatní vážili. Samy sebou totiž pohrdají. Předvést alespoň náznak statečnosti nebyly nikdy s to a jejich hodnoty se scvrkly na břichopasné sobectví. Možná za pět až deset generací se jejich potomci stanou kulturními osobami; ovšem do té doby to bude bída s nouzí. Jejich děti i děti jejich dětí budou ubožáci. Bohužel takto vypadá nyní i česká společnost, což je zřetelně patrné na tom, že si neumí vládnout. Mnozí politici slouží někdy záměrně a někdy dokonce bezděčně Moskvě, Pekingu či bůhví komu. Pro etiku není místo, což dokládají přísloví rázu: „hlavní je zdraví, to ostatní si nakrademe“, „kdo neokrádá stát, ten okrádá svoji rodinu“ a podobně.

Leckdo namítne: ale vždyť my tu přece elity máme. Ano, to jsou ti, kdo se vrhli na mocenské funkce a majetky. Dají se rozdělit podle svého charakteru do dvou skupin:

Ig-elity: to jsou ti měkcí, pružní. Jejich smysl života tkví v dosažení bohatství i všeho toho, co bohatství přináší: pohodlí, lenošení a radovánky. Jejich cíl je nízký až primitivní: kariéra je vrcholem toho, co jsou schopni pochopit a čemu všechno ve svém životě přizpůsobí. Zájem o druhé mají jen natolik, nakolik to prospívá jim.

Bak-elity: to jsou ti hodní, křehcí. Mají smysl života vznešený, ovšem spíš v rovině pouhých snů než motivací k jednání. Jejich břemenem je to, že se strašně bojí a že svůj strach nejsou s to překonat. Vychloubají se: nikdy jsem nebyl v žádné straně. A disidentovi šeptají: stojím za tebou, ale nikomu ani muk.

Společné pak mají bak-elitáři a ig-elitáři to, že svorně udržují celou společnost na dně. Na sebe nadávají, ovšem vzájemně se doplňují: zatímco ig-elitáři potřebují bak-elitáře k tomu, aby je volili jednou za čtyři roky, touha bak-elitářů pak zase je, aby je ig-elitáři vedli: jsou vesměs až chorobně závislí na svých vůdcích.

Jejich společným úhlavním sokem je ovšem elita skutečná. Nejsou s to pochopit, že někdo sleduje vznešené hodnoty pro ně samotné. Ke slovu ho nepustí. Přesně tak dopadl například Karel Kryl. Kryla by rádi opět vyhnali, ovšem nejde to již. Tak ho alespoň důsledně ignorují. Fakticky si mnozí zpívají jeho písničky, ale rádio ho důsledně pomíjí. Důvodem je docela prostě to, že českou společnost prostoupila infekce kvazi-elitářství se všemi příznaky.

Útěchou oněch ubožáků pak je: co je na tom; to bych dokázal také, kdybych jen trochu chtěl. Tak podle Kierkegaarda soudí reflexivní člověk o člověku revolučním; revoluční doba je ovšem dávno passé.

Převzato z blogu autora