Svět by byl o něco čistší, zdravější a voňavější, kdyby ho kuřáci svou závislostí na nikotinu nekazili.

Hlasů ve prospěch i neprospěch nového protikuřáckého zákona již zaznělo bezpočet. Že kouření škodí zdraví, je mimo diskusi, stojí to ostatně na každé krabičce cigaret. Zdraví ovšem škodí i auta, bůček a dorty, hájí svého koníčka kuřáci. Když si někdo zdraví dobrovolně sám ničí, nemá mu do toho stát co kafrat, proti gustu žádný dišputát. Že by pasivní kouření ohrožovalo i nekuřáky, není prý prokazatelné. A vyšší náklady na zdravotní péči mají prý kuřáci dávno předplacené spotřební daní uvalenou na tabákové výrobky, takže společnost na ně nijak nedoplácí, naopak na nich vydělává.

Nechci se pouštět do debaty, zda kouření je pro stát byznys ziskový, nebo prodělečný. Zatím to, zdá se, nikdo nedokázal přesně spočítat. Ono totiž i to, co se v krátkodobém horizontu jeví jako ziskové, například povrchová těžba uhlí, může mít v dlouhodobém horizontu katastrofální dopady. Zisk zkrátka není a nesmí být jediným, ba ani hlavním kritériem společenské prospěšnosti. Jsou i hlediska jiná, korunami nevyčíslitelná, a přesto pro kvalitu života nepominutelná. Například hlediska estetická.

Ti, kdo tabákový kouř vdechují často a rádi, vnímají jeho pach jako libý, jelikož je pro ně spojen s požitkem nikotinového opojení. Těm, kteří nikotinu neholdují, však tabákový kouř smrdí. Smrdí jim i kuřákův dech z dehtem impregnovaných plic, smrdí jim jeho šaty, jeho kouřem nasáklý byt. Vejdu-li jako nekuřák do kuřácké restaurace, abych se naobědval, udělám hned za dveřmi čelem vzad, protože nestojím o to, aby mi chuť jídla kazil tabákový puch. I kdyby tam vařili sebelíp, do takové restaurace podruhé už nevkročím. Teprve zákaz kouření v restauracích mě ušetřil nutnosti obejít dva nebo tři podniky, než se mohu slušně najíst.

Co komu smrdí nebo voní, je zajisté otázka osobního vkusu. Olomoucké tvarůžky také nejsou pro každého zrovna tou nejoblíbenější poživatinou, někdo je přímo nesnáší. Já si na nich vyloženě pochutnám, do vlaku nebo do autobusu bych si je však ke svačině nevzal, i když to přímo zakázáno není a na zdraví bych tím určitě nikomu neublížil. Nemusí to být zrovna škodlivé - stačí, že to někomu není příjemné. Podobně patří ke slušnému vychování nepočínat si na veřejnosti hlučně a neobtěžovat hlasitými projevy okolí, i když hluk zdaleka nedosáhl úrovně zdravotní škodlivosti. Pohozené krabičky od cigaret a nedopalky, i když právě nezpůsobí požár a nikoho nezabijí (ale i to se už stalo), hyzdí naše okolí a když mi je voda z chodníku naplaví až před domovní vchod, nadávám v duchu kuřákům do čuňat (ti slušnější nechť si to na sebe nevztahují).

Svět by byl zkrátka o něco čistší, zdravější a voňavější, kdyby ho kuřáci svou závislostí na nikotinu nekazili. Mohou se nevímjak odvolávat na tisíc jiných věcí, které ho taky kazí, jejich podíl je prostě neoddiskutovatelný. Stejně jako to, že kazí zdraví především sobě – ale prosím, budiž jim to přáno, je to jejich škoda. Proč však, vysvětlete mi někdo, musím ten smrad čichat i já a ostatní nekuřáci?