Povím vám jeden smutný příběh, který se udál v mém okolí. Jeden starý pán – náš přítel – žil celý život v chalupě na vsi. Mnoho let tam žil sám. Neměl rodinu. Byl to takový čiperný stařík, o chalupu se staral, vařil, pral, dříví štípal, brambory pěstoval. Pak přišla tuhá zima a starý pán se rozhodl, že na tu příští se odstěhuje do domova důchodců. A tak se také stalo. V domově o něj bylo dobře postaráno. Snídaně, obědy, večeře, svačiny, kulturní program. Ale starý pán byl přesto nešťastný. Nemusel sice štípat dříví, v domově bylo ústřední topení, nemusel vařit, ale scházela mu obvyklá každodenní činnost. Nikdy si nezvykl číst ani luštit křížovky. Ubíjel ho denní stereotyp, bezprostřední kontakt se smrtí, s jedinci, kteří na tom byli ještě mnohem hůř než on a které znal, když byli ještě mladí a plní sil... Invalidita, demence, zmar, bezduchá odevzdanost. To bylo prostředí, ve kterém žil, předposlední štace. Ta poslední byla hned vedle. Léčebna dlouhodobě nemocných. Tam viděl ležící trosky, buď milosrdně již nemyslící, nebo naopak zoufale myslící, čekající na smrt jako na vysvobození. Starého pána posílali na složitou a nejistou operaci. Vlastně na tom byl ještě dobře, dokázal se sám najíst, umýt, ustlat si postel. Uvědomoval si, jak málo stačí k tomu, aby sklouzl z předposlední štace do poslední. Třeba právě operace, po které se nebude po nějakou dobu moci starat sám o sebe....

Jednoho lednového dne ho našli v nedalekém lese. Podřezal si žíly.

A já se ptám: proč ve společnosti, v které máme právo na vzdělání, důstojné stáří, důstojnou léčbu, v které se slovo důstojnost skloňuje ve všech pádech, proč nemáme právo na důstojnou smrt? Proč člověk, kterému se nechce žít, musí umírat bolestným a trapným způsobem, navíc ve strachu z odhalení a „záchrany“? Proč „zachráněné“ sebevrahy léčíme, jako by to byli blázni? Nechci teď diskutovat o všeobecně známých klišé, že život je dar a nemáme právo... že každý problém má své řešení... že nikdy nejsme na tom tak špatně, abychom... že sebevražda je projevem slabošství... Vždyť kolik lidí žije jen proto, že nemají odvahu se zabít?! Chci mluvit o lidech, kteří si svůj krok dobře rozmysleli, pro které je nesnesitelná myšlenka na přežívání (již nemluvím o životě), ve kterém jsou plně odkázáni na pomoc ostatních, nebo jejichž kvalita života byla úrazem nebo nemocí natolik snížena, že již nechtějí žít. Proč nemají právo se rozhodnout dobrovolně a bez odsudku okolí?

Naše společnost se již posunula o malý kousek vpřed. Již se diskutuje o možnosti asistované smrti pro nevyléčitelně nemocné lidi s bolestmi a pro umírající v utrpení. Ale copak nesnesitelné utrpení se netýká i lidí, kteří bolesti nemají? Copak ztráta sebeúcty nemůže být horší než bolest? Posuneme se ještě dál, až uznáme, že každý člověk, bez rozdílu věku, rasy a náboženství má právo na důstojný odchod na přání. Jak takový odchod zajistit? Představuji si to asi takhle: Poté, co u specializovaného lékaře (či v tomto případě spíše smrtonoše?) obdržím příslušný předpis a v lékárně zakoupím vhodný jed, který účinkuje okamžitě a bezbolestně, příp. v kombinaci s přípravkem, který mi ještě před odchodem navodí sladké sny, odeberu se na specializované pracoviště. Tam po zaplacení příslušného poplatku ulehnu v hezké komůrce na lůžko, vezmu si ještě plenku (aby po mě nemuseli hned převlíkat), pustím si nějakou hudbu, možná ještě napíšu nějaký dopis, vyplním formulář, ve kterém objasním, jak má být naloženo s mým tělem a adié....

Stačilo by k tomu málo. Speciálně upravené oddělení v několika nemocnicích. A v lékárnách by se vedle plakátů s reklamou na vitamíny a krémy na vyhlazení pleti objevil ještě jeden: Kupte si smrt...