Historik Hradílek nalezl dokument, který poukazuje na to, že roku 1950 tehdy vysokoškolský student Milan Kundera udal navrátivšího se uprchlíka Dvořáčka. Ten byl následně zatčen a odseděl si čtrnáct let v komunistickém vězení. Takovéto odhalení by mělo vyprovokovat historika k dalšímu bádání a kritice nalezeného pramene. Předpokládám, že pan Hradílek se již setkal s tím, co sousloví kritika pramene znamená. Pan Hradílek však udělal věc, která se na první pohled zdá zcela transparentní - dokument zveřejnil pod záštitou Ústavu pro studium totalitních režimů.

Jelikož již nelze vrátit čas zpět a doporučit Hradílkovi před zveřejněním informace pečlivé další studium a ověření získaného, nemá smysl se nedbalou prací historika zabývat. Zajisté byl zaskočen zjištěnou skutečností a v nastalé panice zapomněl na historické řemeslo a zachoval se jako lovec pokladů. To nepochybně přispělo k naší rozkolísanosti, protože vlastně nevíme, jak to všechno tehdy bylo. Jak jiný komentátor poznamenal, nenapomohl k tomu ani fax odeslaný Milanu Kunderovi s prosbou o vyjádření, který začínal: „Vážený pane Kundera“. Za zmínku však stojí, jakým způsobem probíhá společenská debata o tomto problému.

Mísí se v ní vše možné. Jedněm byl konečně dán do ruky dávno hledaný klíč, na jehož základě přistupovat ke Kunderovu dílu. Najednou je jakoby jasné, že středobodem jeho próz je jedinec, jenž se vypořádává s udáním. Literární historik za čas jistě řekne, že bez znalosti autorova života není možné jeho dílo pochopit. Jiní jsou zděšeni nad morálním pokleskem takové autority (nasnadě je přirovnání s německým spisovatelem Günterem Grassem či maďarským režisérem Ištvánem Szabó). Tvrdí se, že toto je právě ten důvod, kvůli kterému Kundera na Česko zanevřel, nedává novinářům rozhovory a jezdí sem de facto inkognito, jako by chtěl své selhání vytěsnit z paměti, a schovává se za své romanopisecké dílo. Další, kteří nechtějí soudit, zdvihají varovný prst, říkajíce, že v padesátých letech mezi lidem opravdu panovalo revoluční nadšení, četl se Pavlík Morozov a udat pro blaho komunistického ideálu - natož udat západního agenta - nebylo nic divného, ba naopak. Zbylí tomu nechtějí věřit, dokud jim to samotný spisovatel nepotvrdí.

Převažující diskurs však jakoby mimořečí přijal za pravdivou hypotézu o tom, že Kundera udal. Jeden jediný dokument náhodně nalezený v archivu představuje veškerou matrici, na níž se stavějí závěry. Hypotéza je to vskutku lákavá a možná pravdivá. S oblibou se dodává, že Dvořáček mohl být odsouzen také k trestu smrti, aby se zvýšila míra provinění, aby se situace ještě více exponovala. Na vysvětlenou se dodává, že pozdější spisovatel potřeboval zahladit svůj nedávný prohřešek, čímž se tomu všemu dodává logický rámec.

Co když tomu ale bylo jinak? Co když neudal Kundera, ale udal jiný účastník tehdejších událostí Dlask? Co když byla zpráva sepsána mnohem později a měla sloužit ke Kunderovu očernění normalizačním režimem? Co potom? Proč policie dále nevyužívala služeb Kundery, který jí přinesl takový objev? I kdyby spolupracovat odmítl, proč se o to nepokusila? Proč chybí záznamy? Kdo vrátí Kunderovi případně nenávratně ztracený morální kredit? Hradílek?