Celý rok se svět - a náš národ není výjimkou - baví vyhlašováním různých nejlepších osob, zpěváků, případně sportovců či něčeho jiného. Jak třeba nejlepších divadelních her, nejlepších filmů, nejlepších počítačových her atd.

Národ by tak měl být vlastně vzděláván, co je to nejlepší, páč dle mnohých je lidstvo blbé. Nejen, že volí politiky, kteří lepším lidem nesedí, navíc chodí na filmy, co nejsou tak-ňák dost „indelegduální“, a vůbec vzdělanost a morálka upadá. To čtu v novinách už sedmdesát let, od doby, co jsme si prvně přeslabikovali Mateřídoušku.

A neříkejte mi, že Mateřídouška nebyla zajímavý časopis. Já si dodnes pamatuji, jak dceruška mojí sestřenice přednesla na školní besídce říkánku naučenou přímo z Mateřídoušky, která se jí strašně líbila. Ta říkánka byla:

LAPKOVÉ
Žije, žije ve stepi
jeden v suché otepi.
Druhý v láptích pod pařezem,
třetí v díře mezi bezem.
Ať si jsou tam, kde jsou.
Ať sem na nás
nelezou.

K říkánce byl ještě v Mateřídoušce obrázek, který to dovršoval. Malér byl, že to vyšlo v říjnu 1969 a malá princezna to přednesla na vánoční besídce. Před plným sálem žáků, rodičů a pedagogů.

A všichni potom předstírali, že tam ani nebyli, že se šli zrovna vyčůrat anebo že zrovna intenzivně přemýšleli o vzdálených příbuzných. A nikdo to neprásknul.

Já vím, není to zrovna historka rovná oné slavné scéně z filmu „Vyšší princip“. Ale ta moje je pravdivá a skutečně se odehrála.

Takže ta školní historka dcerky sestřenice se mi také zaryla do paměti jako výrazný čin. Kulturní čin. A morální čin.

Tak jsem se obloukem dostal nazpátek k těm různým anketám. Byl jsem potěšen, když mne požádali z IVK o odpověď na otázku: „Jaký kulturní počin roku vás letos nejvíce oslovil a proč?“

Nejprve mne jako každého autora napadlo, že největším kulturním počinem roku, alespoň z mého ješitného pohledu, bylo to, že mi vyšly dvě knížky. Tu první, „Udírny a zahradní krby“, jsem po krátké úvaze jako „kulturní počin“ zklamaně vynechal. To by fakt neprošlo. U té druhé, „Mauthausen – Ďábel v líbezné krajině“, to by v zainteresovaných kruzích možná tak nějak prošlo, ale takhle se sám vytahovat by bylo blbé.

Ale zpět k anketě. Když přišla nabídka, zrovna jsem měl plno práce, a tak jsem nějak nestíhal poslat odpověď včas.

Později jsem ale zase měl dost času dumat, jaký vlastně jsem zažil největší kulturní počin. Že by nějaké divadlo? Nebo knížka? Nebo koncert? Ne, na koncertě jsem nebyl. Letos spíš doktoři koncertovali v mých útrobách, ale to se asi nepočítá.

Takže jaký že vlastně kulturní počin na mne udělal letos největší dojem?

Vznešení duchové se na mne asi budou šklebit, ale na mne udělaly největší dojem „Adventní trhy“ na zámku Sychrov. Už jen tím, že se neschovávaly, jak je dnes ve zbabělé a zblblé Evropě běžné, za nějaké matoucím názvy a přiznávaly, že se jedná o trhy spojené a Vánocemi. Což jsou slavnosti spojené s narozením Páně. A jsou naše, křesťanské, evropské a lidové, protože země v okolí zámku Sychrov je a byla vždy stará česká krajina. Kde žije po staletí stále stejné, české obyvatelstvo. Na místě samém byla již v 15. století tvrz patřící české královské komoře. Po bitvě na Bílé hoře postavil na místě tvrze zámeček francouzský šlechtický rod Lamottů z Frintroppu. Pak panství koupil František, hrabě z Valdštejna, pocházející ze starého českého rodu. Slávu a rozvoj přinesl místu až 30. srpen 1820, kdy se novým majitelem Sychrova a svijanského panství stal kníže Karel Alain Gabriel Rohan. Kolébkou rodu Rohanů byla Bretaň, kde o nich můžeme vystopovat nejstarší zmínku již v roce 951.

Úsloví „jako kníže Rohan“ se také zapsalo do české kultury coby označení muže chovajícího se velkopansky, ale s rodem Rohanů neměl hrdina tohoto úsloví nic společného.

Dnešní státní zámek Sychrov nikterak nepopírá význam rodu Rohanů, spíše jej hrdě přiznává. Doba se prostě mění. Na zámku se pořádají krásné koncerty, zahrady jsou upravené a zámek sám se stal nedílnou součástí Radimovic, přilehlé obce.

Prvně jsem viděl Sychrov a Radimovice jako dítě školou povinné. Moc mne to nezaujalo. Tehdejší socialistická vesnice, na zámku nezajímavý výklad.
Když dnes jedeme na Sychrov na Adventní trhy, vždy si vzpomenu na svoje první skutečně slavnostní vánoční trhy v Salzburgu. Ke konci totáče.

Tehdy jsem večer sám vyrazil do zasněženého Salzburgu na Salzburger Christkindlmarkt. Okouzlen vánoční výzdobou, klidem a čistotou, stovkami stánků a restauracemi lákajícími návštěvníky na jídlo a pití. Přitáhla mne vůně domácího chleba, na který jste si mohli nechat namazat selkou buď sádlo, anebo škvarky. Vedle vonělo ohřáté „Heuriger Wein“ a punč a byla to krása. Toho se snad u nás nikdy nedožiji, myslel jsem si. Poněkud mne namíchla trhovkyně, když mi po zakoupení štrůdlu vrátila mezi drobnými šilinky také jednu bezcennou italskou stolirovku. Považovala mne zřejmě za Itala, což ovšem nebylo žádné vyznamenání. Spíš naopak.

Druhý den jsme tam šli dva, dali jsme si v restauraci pokrm zvaný Kaiserschmarrn, v pražské němčině vyslovováno jak „kaiseršmorn“. V překladu to znamená trhanec, ale to je blbost. Správný rakouský Kaiserschmarrn je pochoutka, a je toho kopec. V restauraci jsme si u vrchního chtěli objednat nejprve hovězí vývar s nudličkami a po něm Kaiserschmarrn. Vrchní, snad poněkud ovlivněný adventním duchem, se na nás zadíval a pravil, že pánové zřejmě nejsou zdejší. To, že nejsme „tamší“, na nás bylo v roce 1988 vidět ze dvou kilometrů. Pak nás přesvědčoval, že Kaiserschmarrn v jejich provedení je lahůdka, a to tak sytá, že polévku předem nedoporučuje. My jsme si mysleli, že on si myslí, že my na to nebudeme asi mít. Hospody ve Starém Městě salzburském skutečně nejsou moc levné.

Pak se lehce uklonil a pravil, že donese nejprve ten Kaiserschmarrn a pokud bychom si chtěli ještě po tom dát ten vývar, že „bude na něj“. Nedali jsme si. V jejich podání v tom bylo vedle mouky také skutečné kravské mléko, smetana, hrozinky, sušené jahody, čerstvé jahody, nějaké ořechy a vše zalité sirupem. Oni snad při tom tvoření receptu a gramáži asi předpokládali, že Kaiser Franz Josef I. nechává půlku služebnictvu. On tedy byl sportovec, lezl furt po horách, ale tyhle porce byly gargantuovské. Polévku jsme si už nedali.

Obdivoval jsem tehdy čistotu Salzburgu a záviděl. Dnes, když přijíždíme k zámku Sychrov přes Radimovice, vítá nás čistá a upravená vesnice. Zahrady uklizené, ploty natřené, fasády čisté, u silnice ukazatele kudy k zámku, ale i k poště a místním firmám. Radost pohledět.

Parkoviště jsou o adventu plná. Avšak místní úřad zajišťuje parkoviště i tam, kde se jindy nesmí. Příjezdy značené, ceny za parkování lidské a ne „pražské“, služba navádí auta i lidi. Vše v klidu a míru. Letos navíc svítilo slunce.

Před zámkem plno stánků. Ale neprodávají žádné hovadiny a nechutnosti jako v Praze na Královské cestě. Žádné „matrjošky“, žádné beranice s rudou hvězdou uprostřed, žádný skleněný šunt. Prodává se tam, co by se prodávat mělo. Roztomilé sošky andělů i čertů, palčáky z beránka, prostírání v lidových vzorech, a také klobásy a uzené maso a zdálky voní bramborák. A je na něj děsná fronta. Pivovar má stánek v rohu a pivo je správně chlazené a má správnou chuť. Když nemáte chuť na pivo, dále si něco teplého, třeba svařeňák anebo punč, a přitom si můžete prohlížet keramické výrobky. Anebo si koupit krásné napečené koláče plněné vším možným. Když bolí nohy, a kavárna je plná, dá se sedět venku na židličkách.

Před hlavním vchodem do budovy stojí „živí čerti“, ale ti čeští, takže se s nimi děti fotí a hrají si s nimi. Žádní odporní a hnusní Krampusové, co se najednou vynořili v Bavorsku a Tyrolích a idioti se snaží dolézt s nimi až k nám.

Než vejdeme do průjezdu do dvora zámku, je možno si „odskočit“ na krásné čisté a voňavé toalety. Známe je, když jsme tam byli na koncertu. V krásné koncertní síni zní přes rok houslové koncerty pohádkově.

Dalším průhledem je vidět daleko v zámeckém parku oranžerii, kde si také lze smlsnout a něčem dobrém anebo se napít.

My jsme šli do zámecké restaurace. Přeci jenom bylo zima.

Procházku jsme tradičně zakončili u prasete. Grilovaného. Měli k němu chléb, hořčici, kečup anebo křen jako křen a bylo nám báječně.

Mezi houfy návštěvníků byli i „noví Češi“, šikmoocí, i ti s těžkým východním přízvukem, také pár Němců. Všichni spokojení a dobře naladění. Co bylo zajímavé, jediní Vietnamci, které jsme tam potkali, byli buď na procházce v páru, i smíšeném, anebo už s dítětem. Ale pokud jsem si všiml, žádný neprodával. Doba se prostě mění a s ní i naši Čechovietnamci. Oni se mění, ti noví Češi. Rodiče mluví s těžkým přízvukem, děti už bezchybně česky. A mladí Vietnamci jsou, jak se jim někdy říká a jak si říkají sami, „banáni“. Zvenku žlutí a uvnitř bílí. Nových Čechů už je zde v českých zemích víc než půl milionu. A jsem rád, že přišli i na Adventní trhy. Občas zazněla i němčina, i když jsem si nevšiml nějakého auta s německou značkou. Předvánoční pohoda, krásný zámek, veselý jarmark, spokojení lidé.

Jestli někdo tohle vše nepovažuje za kulturní počin, takovéto Adventní trhy, já ano. Už tím, že byly označeny jako Adventní. Neboť advent je doba radostného očekávání příchodu Spasitele, Ježíše Krista v podobě Jezulátka. Nemusíme být zrovna věřící, ale tohle je naše tradice. A také takovéto venkovské trhy, kde, jak se praví, „všichni spolu dobrou vůli mějme“.

Nikde jsem už naštěstí neviděl rudé hvězdy a hesla o „proletářích“. Ani mne nikdo neobtěžoval vyřváváním z minaretů a nevykládal mi, že musím být aspoň trochu buzerant, abych byl vůbec člověk. A nenutil mne jezdit každý den na kole a žrát trávu, abych zachránil svět.

Mně se skutky těch, co se tak či onak zúčastnili na těchto Adventních trzích, zalíbily. Považuji je za veliký kulturní počin. Nakonec si opakujme při hodnocení, co je anebo není kulturní čin, jednu větu z Bible (Petr 1/17):

„Bůh nikomu nestraní, ale každého soudí podle jeho skutků.“

Radujme se, neb již od 4. století našeho letopočtu, od římských dob, v Evropě zní: „Gloria in excelsis Deo.“ Sláva Bohu na výsostech. A na zemi pokoj lidem dobré vůle.

A nelíbilo by se mi, kdyby by u nás mělo znít něco jiného.