28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Kultura billboardů

16.9.2019

Večerníček O klukovi z plakátu pomalu přestane být dětem srozumitelný. Plakátovací plocha? Co to je? Ještě někde k vidění jsou, dost často ty nelegální. Jinak ale převládají billboardy nebo plakáty ve vitrínách - tu pohyblivé a svítící, onde jen tak na stěnách veřejných interiérů.

Ani ta klasická prkenná ohrada, na níž plakáty bývaly vylepovány, už jaksi „není na skladě“. Nedávno jsem si jedné všiml, ale v rámci její ochrany soudím, že je nutné místo jejího výskytu v Praze tajit. Ochranáři také neprozrazují veřejnosti, kde přesně hnízdí naši vzácní a vymírající rarozi a sokoli, ne?

Co tedy místo plakátů „Za dobré vysvědčení knihu“ můžeme na jejich současných nástupcích číst?

Po Praze už nevídáme plakáty s týdenním programem kin - všechny multiplexy beztak hrají to samé a popkorn mají také stejný. Pracovní pozici dramaturga už asi dávno nahradily pozicí ekonomického manažera. Zjistily, že potřebnou masu diváctva pro pohodlné přežívání získají tak jako tak, a teď jen ladí výši příjmů. V menších městech, jako jsou třeba Teplice, ještě plakáty kin jsou - ony tam jsou i plakátovací plochy. Ale mezitím už se jim tam malý multiplexík vyklubal také, i s tím popkornem (btw - popkorn je z kukuřice a kukuřice je skvělá na výkrm vepřů a brojlerů, aby dobře přibírali).

Ani programy divadel už po Praze tak často nevídáme. To spíše plakáty na jednotlivé hry. Když jsem se před lety toulával po evropských velkoměstech, obdivoval jsem právě tohleto - páni, ti si žijou kulturně! No, máme to tu také a podle hesla „panem et circenses“ se dnes divadla plní diváctvem. A také spoustu plakátů na koncerty. Ale ať mě hrom bací, jestli jsem letos někde zahlédl plakát na to, že v Praze zahrají Rammsteini nebo Metallica. A co z toho můžeme vyvodit, milí žáci? No? Nikdo se nehlásí? Přece obecné pravidlo, že reklamu si může dovolit jenom produkt, který ji nutně potřebuje. Produkt, který si našel dostačující množství svých stálých spotřebitelů, je za vodou. Metalisti si o koncertu na Letňanech řeknou mezi sebou na ksichtoknize a producenti nemusí vyhazovat peníze za tisk billboardů. Konec konců, technopárty fungují na podobném principu, a ani motorkáři nepotřebují, aby jim někdo lepil po městech termín Velké ceny v Brně.

Billboardy a plakáty ve vitrínách pochopitelně neanoncují pouze kulturní akce. Skví se na nich i reklamy na banky, pojišťovny, výrobky v akci. Dokonce existuje škola kreativní komunikace, která by měla mimo jiné připravovat i autory takovýchto plakátů. Zatím ale kultura obchodních velkoplošných sdělení vypadá spíše jako popelka. Ono co jiného dát na plakát o slevě nějakého produktu, než ten produkt, že? A tak se u některých mobilů (k nerozeznání od desítek jiných) zdůrazňuje jejich štíhlost, jako by konkurenční výrobky měly tloušťku cihly. Placka z mletého masa v housce se zeleninou a kečupem vypadá neskutečně nadýchaně, že by ji ani krokodýl nedokázal naráz strčit do tlamy. Chytré hodinky (mimo jiné umějí i ukazovat čas) prostě vypadají na plakátu jako chytré hodinky, tedy jako černý náramek s takovou rozšířeninkou. No nekupte to!

Tam, kde se do reklamy vloží kreativci, se pochopitelně dějí věci. Vím, že existuje banka s tím rezavým kocourem, vím, že jinou banku propaguje šílený Kohák s kozou. Jenom nevím nic o jejich produktech a nevím, proč bych měl měnit svou banku za tu z reklamy.

Většinou se ale při propagaci využívají s pramalou invencí obrázky lidí. Realitní kancelář vytiskne na billboard jednoho ze svých makléřů a jen pámbu ví, co tím chce říci a proč bych si na základě obličeje měl vybrat práve tuhle realitku. Obchod s elektronikou tvrdí, že je doporučuje pan XY, takto málo úspěšný herec a snad moderátor některého z rádií. Chybí informace, kdo mi doporučí onoho pana XY jakožto experta na elektroniku. Občas nějaká lepá děva doporučuje cokoliv a rozjuchaná mládež si neskutečně užívá něčeho, bez čeho se nedá žít. Módu nosí na plakátech zásadně multi-kulti modelové (ale zvláštní je, že nikdy ne romští).

Nejveseleji ovšem bývá před volbami. To se billboardy a veškeré reklamní plochy mění v panoptikum politiků a politikychtivých adeptů. Leckdy jsou to takové tváře, že si vzpomenu na dítě z pohádky Byl jednou jeden král, jak říká: „Bubák! Bubák!“ Kdybych si měl vybrat, komu jednou svěřit své peníze, asi bych nevybíral dle obličeje - a politiky tak vybírat mám?

Vlastně nikdo z nás se asi nenechá zlákat jakýmkoli billboardem k čemukoliv. Jen minimum takovýchto výtvorů opravdu osloví a získá nového zákazníka. Takže komunikativní poselství celé množiny velkých reklamních ploch spočívá spíše v tomhle: Zatím si žijeme skvěle, nikdo nenabízí levné plynové masky ani stavbu protileteckých krytů. Když už se objeví reklama na charitativní akci, týká se to handicapovaných dětí nebo opuštěných zvířat, ne chudiny.

Asi nejraději mám ty plakáty z pražských světelných vitrín, na kterých je reprodukce tu od Rittsteina, tu od Anderleho, Borna a dalších současných výtvarníků. Protože podnikatelé si stejně odepisují náklady na reklamu bez ohledu na to, co na plakátu je, bylo by fajn, kdyby své úsilí nasměrovali tímto směrem. Nebyl by svět hezčí?

Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin