29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Kultivuje nás pan prezident?

23.4.2015

Před mnoha lety jsem v Playboyi četl esej od Miloše Zemana s názvem Moje teorie elit. Vzpomněl jsem si na to v souvislosti se současnou snahou pana prezidenta přiblížit nám Ferdinanda Peroutku jako člověka morálně selhávajícího, protože bych přísahal, že už v tomto dávném textu byla o Peroutkovi zmínka. Věděl jsem přesně, ve kterém čísle tento článek najdu, prsa dívky na obálce příslušného časopisu jsem si vybavoval dokonale, ale k mému překvapení v něm hledaný text nebyl.

Listoval jsem tedy ve svém volném čase stohy starých čísel Playboye a kdo si myslí, že jsem článek dodnes nenašel a místo toho jsem pročítal jiné, neméně zajímavé prezidentovy texty, ten se mýlí. Hledanou úvahu jsem nakonec objevil - prostě jsem si jen v představách popletl dívčí prsa - v Playboyi z června 1992 na straně 83. Cituji úvod:

„Přišli za mnou redaktoři z Playboye a věrni svému poslání chtěli, abych se obnažil. Pochopitelně nikoli fyzicky (nebylo by o co stát), ale intelektuálně. A tak si vymysleli téma ,Zemanova teorie elit‘. Místopřísežně prohlašuji, že nic takového neexistuje. Ale když už mám zadané téma brát jako výzvu k přemýšlení, začnu myšlenkou, která je dobrá, protože není ode mne...“ A esej pokračuje rozsáhlým citátem, výňatkem z projevu profesora Cyrila Höschla předneseného v Karolinu 24. září 1991, kde pan profesor uvádí, vybírám: „Třetina obyvatel téhle země je slabá duchem, každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel v této zemi má podprůměrný intelekt… Jestliže jedinec, který je v této intelektové kategorii, má nějakým způsobem rozumět světu… musí si ho drasticky zjednodušit… Někdy se tomu říká černobílé myšlení. Někdo je buď dobrý, nebo špatný… Dobré je pouze to, čemu rozumím - a toho není mnoho. To, čemu nerozumím, je špatné… Toto vidění světa navíc bývá spojeno s nedostatkem smyslu pro humor a jestliže mám nedostatek smyslu pro humor a ti druzí se smějí, začnu si zákonitě myslet, že se smějí mně. To vede k ostražitému, číhavému, nepřátelskému postoji vůči světu, podezřívavosti, k neustálé snaze dokázat a proklamovat svoji chytrost a ke strachu, aby ze mne někdo neudělal hlupáka.“

Pan prezident z citátu pana profesora následně odvozuje negativní definici elity: „Členem elity nemůže být ten, kdo nemá schopnost odstíněného, barevného vidění světa a kdo se neumí smát - a to i sobě samému.“ V dalším textu si pak přečteme definici pozitivní: „Příslušníkem elity v mém pojetí se tedy může stát jen ten, kdo vnímá skutečnost v jejím pohybu a dokáže odhadovat vzdálené budoucí důsledky svých přítomných činů… konečně také ten, kdo vnímá tuto skutečnost s úsměvným nadhledem…“

Že se pan prezident k elitě samozřejmě počítá, se z textu dozvíme pouze nepřímo: „Založili jsme poměrně nedávno jakýsi elitní klub v podobě československé asociace Římského klubu...“ a esej pokračuje dál, opět vybírám: „Elita musí provokovat, musí přivádět až k šílenství onu intelektuálně podvyživenou polovinu národa. Jejím opakem je populismus, preference černobílého před barevným, krátkodobého před dlouhodobým, křečovité a strnulé vážnosti před uvolňujícím smíchem… K elitě nepatří ani politik, úzkostlivě si urovnávající kravatu a vyhýbající se jakýmkoli dialogům, v nichž by se mohl zesměšnit, neboť postrádá právě onen nadhled, při němž s velkorysostí šachového hráče obětujeme jako figurku sami sebe… právě nepředvádivost je jedním ze znaků elity. Ona špatně skrývaná vnitřní nejistota, touha po uznání, neustálé projevy o vlastní genialitě jsou skácelovským kouzlem nechtěného. Opravdová elita nemá mocenské zbraně; její jedinou zbraní je wildeovská či shawovská ironie, ústa, na něž je zapotřebí zbrojní pas. Ostentativní agresivita nesignalizuje profesionála, ale amatéra: jaký je ostatně rozdíl mezi kordem italské novinářky Oriany Fallaci a tupým klackem většiny československých novinářů: Elegantní lehkost Ferdinanda Peroutky byla u nás vystřídána poněkud přitroublou infantilitou rádobypravicových svazáků v hnědých košilích…“

Od uveřejnění této úvahy uběhne v červnu třiadvacet let, a právě tehdy v roce 1992 zahájil Miloš Zeman svoji úspěšnou politickou kariéru v Československé sociální demokracii, kterou završil před dvěma lety jako prezident zvolený v první přímé volbě. Uspěl by dnes jako příslušník elity, pokud by se poměřil svými vlastními definicemi? Není jeho tažení proti Ferdinandu Peroutkovi jako symbolu morálně selhávajícího intelektuála fascinovaného totalitní mocí spíše oním skácelovským kouzlem nechtěného?

Možná je všechno jinak a klíč najdeme právě v Zemanově teorii elit. Pan prezident provokuje. Svým tvrzením, že četl Peroutkův článek Hitler je gentleman, přivádí intelektuálně podvyživené až k šílenství. Váží si natolik Ferdinanda Peroutky, že mu vadí nezájem o Peroutkovo dílo. Vadí mu, že lidé většinou nevědí, že po vzniku nové republiky Peroutka vedl jako odpovědný redaktor česko-židovský list Tribuna a vedl ho tak úspěšně, že když prezident Masaryk uvažoval v roce 1923 o založení nového časopisu, doporučil mu tehdejší premiér Antonín Švehla právě Peroutku, navíc omylem jako židovského novináře. Prezident Masaryk se s Peroutkou dvakrát sešel, na nový časopis mu přispěl miliónem korun a 17. ledna 1924 vyšla poprvé Přítomnost, nejvlivnější a na politických stranách nezávislý politický týdeník první republiky. Panu prezidentovi nesmírně vadí obecná neznalost, že Ferdinand Peroutka přežil celou válku jako vězeň koncentráků Dachau a Buchenwald, že měl tu neuvěřitelnou osobní čest a odvahu odmítnout nabídku SS-Grupenführera a říšského sekretáře Protektorátu Čechy a Morava K. H. Franka, aby výměnou za život a své propuštění vedl novou - nacistickou - Přítomnost. Stejně tak lidé většinou nevědí, že Peroutka po válce odmítl i námluvy komunistických špiček a že po roce 1948 emigroval do USA, kde deset let vedl české vysílání rádia Svobodná Evropa.

Lidé navíc zapomněli i na Peroutkovy knihy a protože náš pan prezident dobře ví, že nejúčinnější reklama je ta negativní, nechal lidi opětovně nahlédnout do Peroutkova textu Češi, Němci a židé z roku 1939 a jako bonus přidal i kontext dobových událostí. Chce tím dolním deseti miliónům ukázat, jak je snadné někoho ušpinit antisemitismem, a také připomenout způsob, jakým po válce hanobili Ferdinanda Peroutku komunisté. Pan prezident doufá, že si pak lidé znovu přečtou Peroutkův román Oblak a valčík, aby s jeho postavami prožívali děs nacistické mašinérie a svírala se jim srdce při scéně smrti Arnolda Krause, krásné Čajky a ostatních lidí, Židů, v plynové komoře.

Lidé si tak díky prezidentově vytrvalé peroutkovské aktivitě po čase konečně uvědomí, kdo opravdu byl Ferdinad Peroutka a až potom se pan prezident, skutečný příslušník elity, rozesměje uvolňujícím smíchem a s nadhledem a velkorysostí šachového hráče obětuje jako figurky nás všechny.