SPOLEČNOST: Kulínský terčem extrémistů
František Schilla
20. května 2008
"Židák Kulínskej" - tak tituluje v diskusi k článku Soud s Kulínským: kryjí ho zneužité dívky? internetový debatér s nickem "SS". A není sám! Vskutku svérázný příspěvek k šedesátinám státu Izrael!
Veřejná diskuse o jednom soudním případu se nám dramaticky a nebezpečně radikalizuje. Přitom dochází - podobně jako kdysi při tzv. hilsneriádě - k oživování dávných, atavistických animozit proti určité skupině obyvatel. Mám za to, že iracionální nenávistí je v tuto chvíli zasažena nejenom spodina společnosti, ale též řada občanů "jinak normálních". Za situace obecné hysterie, kdy se svou troškou do mlýna navíc spěchají feministky, političtí korektníci, formující se sdružení matek apod., atmosféra nepříjemně houstne a tomu či onomu notorickému pochybovači je najednou těsno i mezi svými… Svůj podíl na tom všem nesou i česká média, jež zde
1) od počátku případu porušují presumpci neviny (na Kulínského se má hledět jako na nevinného, dokud nebude pravomocně odsouzen; mělo se na něj hledět jako na nevinného i tehdy, když seděl ve vazbě; odmítám tedy považovat za svou chybu či úchylku, že na něj jako na nevinného hledím doposud),
2) vytáhla emotivně nabitou (a co do manipulativního potenciálu "výživnou") kartu "pedofiie" (zatímco např. ještě u případu sochaře Opočenského psala přesněji, kompetentněji o tzv. "hebefilii" - zálibě v dospívajících dívkách s již vyvinutými pohlavními znaky; to místo rozněcování davových emocí podněcovalo spíše věcnější, fundovanější úvahy de lege ferrenda, tj. o možné žádoucí novelizaci toho či onoho trestněprávního ustanovení posunutím té či oné věkové hranice).
Obecná radikalizace společenských nálad nahrává extrémistům, nepřátelům demokracie. A tak jistě nebude od věci otázka, do jaké míry mohli eventuálně Kulínského aféru v tom či onom ohledu čeští extrémisté již v dřívějším stádiu přinejmenším "pošťouchnout", přiživit, v pravý čas si do ní nenápadně - třeba přes vhodnou nastrčenou osobu - takříkajíc přisadit …
Lze výše nadhozenou otázku či hypotézu podložit nějakým objektivnějším nálezem? Soustřeďme se v dané souvislosti na tři místa v překladu románu Amsterdam britského autora Iana McEwana, který ve svých sedmadvaceti letech pořídila jedna z dnešních korunních svědkyň proti Kulínskému:
1) Hned zkraje románu shrne workoholický novinář pracovní telefonát o "Izraelcích" (anglicky "Israelis" na s. 6, německy "diese … Israelis" na s. 13, francouzsky "Israéliens" na s. 20), podle české verze však o jakémsi "Israelisovi" (s. 11). Není náhodou zásadou nejedné teroristické skupiny popírání práva státu Izrael na existenci?
2) Na redakční poradě se šéfredaktor rozčiluje nad stylistickými nesrovnalostmi v úvodníku. Své výlevy proloží zaklením (anglicky "for Godsakes" na s. 34, německy "Himmel noch mal" na s. 45, francouzsky "bon sang" na s. 59); česká verze však místo toho pojednává o "úvodníku pro Proboháře" (na s. 30, ano, takto s pěkně velkým -P-: "V našich novinách se ´zaplať Pán Bůh´ jako příslovečné určení nepoužívá a nikdy se používat nebude, zvláště pak v úvodníku pro Proboháře."). Kdopak to nemůže takříkající přijít na jméno křesťanům všech vyznání jakožto (vyjádřeno s někdejším armádním politrukem) "pámbíčkářům" (jinak vyjádřeno: tmářům, nepřátelům pokroku, kteří stojí v cestě vybudování utopického uspořádání společnosti)? Nejsou to náhodou také extrémisté toho či onoho odstínu?
3) "Neváhá … vytočit nenáviděné číslo ze žlutých stránek …," zní podle české verze (s. 96) zásadní výtka na adresu šéfredaktora seriózních novin, který na základě odhalené sexuální úchylky rozjel kampaň proti přednímu britskému politikovi. Originál (s. 138, stejně tak překlad německý na s. 165) ovšem pojednává o něčem zcela jiném. Nikoli o "Žlutých stránkách", ale o bulvárním tisku (anglicky "yellow press", německy "Sensationspresse"), a nikoli o "nenáviděném čísle", ale o nenávistných, manipulativních heslech (anglicky "hate codes", německy "Hassparolen", doslova: o kódech, symbolech, šifrách, heslech či schématech vyvolávajících nenávist), jimiž si hlavní hrdina neváhá sloužit - dříve se používal přívlastek "štvavé" vzniklý doslovným převodem z německého "Hetz-". Francouzský překlad (na s. 196) je zde volnější (hovoří doslova o "inspiraci postupy nejzbabělejšího tisku"), smysl originálu však zásadně nezkresluje. Nepopírají náhodou vehementně extrémisté všech odstínů, že by se k jakémukoli štvaní uchylovali? A odkud se v médiích, jež už předtím v souvislosti s Opočenským psala přesněji o "hebefilii", tak najednou vzal v souvislosti s Kulínským onen záhadný skluz k nepřesnějšímu termínu "pedofilie" (mobilizujícímu ovšem každého, jehož kvalifikací je, že je taky rodič)?
Podobné nesrovnalosti v překladu obvykle odstraní nakladatelský korektor, ten v daném případě zůstal nečinný. (To svědčí především o přesvědčivosti ve vystupování dotyčné překladatelky.) Tři překladatelské posuny v díle nynější korunní svědkyně proti Kulínskému mne - při vší úctě k paní svědkyni - vedou ke dvěma závěrům:
1) Pokud by paní svědkyně s Kulínským opravdu svého času (tedy ještě před pořízením svého překladatelského opusu) udržovala čtyři roky intenzívní vztah (jak tvrdí ona, což Kulínský popírá), musela by si z tohoto vztahu přece jenom odnést povědomí o tom, že kdesi existuje stát jménem Izrael a že existuje cosi jako křesťanské církve. Kulínský je člověk určité kultury, ty nejzákladnější kategorie západní (židokřesťanské) kultury by na paní svědkyni za čtyři roky snad přešly …
2) Tři překladatelské posuny popsané výše tvoří dohromady jakýsi extrémistický manuál in nuce (v jádru). Stačí je pouze patřičně rozvést. Tím vůči paní svědkyni nevyslovujeme žádné nařčení, pouze - ve formě hypotézy - vyzdvihujeme tři návazné body k detekci možné dřívější manipulace Kulínského aféry ze strany nepřátel demokracie.
Autor těchto řádků není žádný druhý T.G. Masaryk (stejně jako Kulínský není druhý Hilsner). Patří toliko k notorickým pochybovačům a šťouralům. Dovoluje si závěrem vyjádřit názor, že okamžiky, v nichž společnost celkovou toleranci k pochybovačům a šťouralům ztrácí (a toleruje naopak výlevy o "židácích"), mohou představovat výhybku na její cestě do pekel.
Odkazy
McEwan, I.: Amsterdam, Jonathan Cape London 1998
McEwan, I.: Amsterdam. Aus dem Englischen von Hans-Christian Oeser, Diogenes Zurich 1999
McEwan, I.: Amsterdam. Traduit de l´anglais par Suzanne V.Mayoux, Editions Gallimard 2001
McEwan, I.: Amsterodam. Přeložila Markéta Cukrová, Volvox Globator Praha 1999
Bednář, J.: S Kulínským jsem měla sex, tvrdí svědkyně, Právo 20.2.2008, s. 8
Veřejná diskuse o jednom soudním případu se nám dramaticky a nebezpečně radikalizuje. Přitom dochází - podobně jako kdysi při tzv. hilsneriádě - k oživování dávných, atavistických animozit proti určité skupině obyvatel. Mám za to, že iracionální nenávistí je v tuto chvíli zasažena nejenom spodina společnosti, ale též řada občanů "jinak normálních". Za situace obecné hysterie, kdy se svou troškou do mlýna navíc spěchají feministky, političtí korektníci, formující se sdružení matek apod., atmosféra nepříjemně houstne a tomu či onomu notorickému pochybovači je najednou těsno i mezi svými… Svůj podíl na tom všem nesou i česká média, jež zde
1) od počátku případu porušují presumpci neviny (na Kulínského se má hledět jako na nevinného, dokud nebude pravomocně odsouzen; mělo se na něj hledět jako na nevinného i tehdy, když seděl ve vazbě; odmítám tedy považovat za svou chybu či úchylku, že na něj jako na nevinného hledím doposud),
2) vytáhla emotivně nabitou (a co do manipulativního potenciálu "výživnou") kartu "pedofiie" (zatímco např. ještě u případu sochaře Opočenského psala přesněji, kompetentněji o tzv. "hebefilii" - zálibě v dospívajících dívkách s již vyvinutými pohlavními znaky; to místo rozněcování davových emocí podněcovalo spíše věcnější, fundovanější úvahy de lege ferrenda, tj. o možné žádoucí novelizaci toho či onoho trestněprávního ustanovení posunutím té či oné věkové hranice).
Obecná radikalizace společenských nálad nahrává extrémistům, nepřátelům demokracie. A tak jistě nebude od věci otázka, do jaké míry mohli eventuálně Kulínského aféru v tom či onom ohledu čeští extrémisté již v dřívějším stádiu přinejmenším "pošťouchnout", přiživit, v pravý čas si do ní nenápadně - třeba přes vhodnou nastrčenou osobu - takříkajíc přisadit …
Lze výše nadhozenou otázku či hypotézu podložit nějakým objektivnějším nálezem? Soustřeďme se v dané souvislosti na tři místa v překladu románu Amsterdam britského autora Iana McEwana, který ve svých sedmadvaceti letech pořídila jedna z dnešních korunních svědkyň proti Kulínskému:
1) Hned zkraje románu shrne workoholický novinář pracovní telefonát o "Izraelcích" (anglicky "Israelis" na s. 6, německy "diese … Israelis" na s. 13, francouzsky "Israéliens" na s. 20), podle české verze však o jakémsi "Israelisovi" (s. 11). Není náhodou zásadou nejedné teroristické skupiny popírání práva státu Izrael na existenci?
2) Na redakční poradě se šéfredaktor rozčiluje nad stylistickými nesrovnalostmi v úvodníku. Své výlevy proloží zaklením (anglicky "for Godsakes" na s. 34, německy "Himmel noch mal" na s. 45, francouzsky "bon sang" na s. 59); česká verze však místo toho pojednává o "úvodníku pro Proboháře" (na s. 30, ano, takto s pěkně velkým -P-: "V našich novinách se ´zaplať Pán Bůh´ jako příslovečné určení nepoužívá a nikdy se používat nebude, zvláště pak v úvodníku pro Proboháře."). Kdopak to nemůže takříkající přijít na jméno křesťanům všech vyznání jakožto (vyjádřeno s někdejším armádním politrukem) "pámbíčkářům" (jinak vyjádřeno: tmářům, nepřátelům pokroku, kteří stojí v cestě vybudování utopického uspořádání společnosti)? Nejsou to náhodou také extrémisté toho či onoho odstínu?
3) "Neváhá … vytočit nenáviděné číslo ze žlutých stránek …," zní podle české verze (s. 96) zásadní výtka na adresu šéfredaktora seriózních novin, který na základě odhalené sexuální úchylky rozjel kampaň proti přednímu britskému politikovi. Originál (s. 138, stejně tak překlad německý na s. 165) ovšem pojednává o něčem zcela jiném. Nikoli o "Žlutých stránkách", ale o bulvárním tisku (anglicky "yellow press", německy "Sensationspresse"), a nikoli o "nenáviděném čísle", ale o nenávistných, manipulativních heslech (anglicky "hate codes", německy "Hassparolen", doslova: o kódech, symbolech, šifrách, heslech či schématech vyvolávajících nenávist), jimiž si hlavní hrdina neváhá sloužit - dříve se používal přívlastek "štvavé" vzniklý doslovným převodem z německého "Hetz-". Francouzský překlad (na s. 196) je zde volnější (hovoří doslova o "inspiraci postupy nejzbabělejšího tisku"), smysl originálu však zásadně nezkresluje. Nepopírají náhodou vehementně extrémisté všech odstínů, že by se k jakémukoli štvaní uchylovali? A odkud se v médiích, jež už předtím v souvislosti s Opočenským psala přesněji o "hebefilii", tak najednou vzal v souvislosti s Kulínským onen záhadný skluz k nepřesnějšímu termínu "pedofilie" (mobilizujícímu ovšem každého, jehož kvalifikací je, že je taky rodič)?
Podobné nesrovnalosti v překladu obvykle odstraní nakladatelský korektor, ten v daném případě zůstal nečinný. (To svědčí především o přesvědčivosti ve vystupování dotyčné překladatelky.) Tři překladatelské posuny v díle nynější korunní svědkyně proti Kulínskému mne - při vší úctě k paní svědkyni - vedou ke dvěma závěrům:
1) Pokud by paní svědkyně s Kulínským opravdu svého času (tedy ještě před pořízením svého překladatelského opusu) udržovala čtyři roky intenzívní vztah (jak tvrdí ona, což Kulínský popírá), musela by si z tohoto vztahu přece jenom odnést povědomí o tom, že kdesi existuje stát jménem Izrael a že existuje cosi jako křesťanské církve. Kulínský je člověk určité kultury, ty nejzákladnější kategorie západní (židokřesťanské) kultury by na paní svědkyni za čtyři roky snad přešly …
2) Tři překladatelské posuny popsané výše tvoří dohromady jakýsi extrémistický manuál in nuce (v jádru). Stačí je pouze patřičně rozvést. Tím vůči paní svědkyni nevyslovujeme žádné nařčení, pouze - ve formě hypotézy - vyzdvihujeme tři návazné body k detekci možné dřívější manipulace Kulínského aféry ze strany nepřátel demokracie.
Autor těchto řádků není žádný druhý T.G. Masaryk (stejně jako Kulínský není druhý Hilsner). Patří toliko k notorickým pochybovačům a šťouralům. Dovoluje si závěrem vyjádřit názor, že okamžiky, v nichž společnost celkovou toleranci k pochybovačům a šťouralům ztrácí (a toleruje naopak výlevy o "židácích"), mohou představovat výhybku na její cestě do pekel.
Odkazy
McEwan, I.: Amsterdam, Jonathan Cape London 1998
McEwan, I.: Amsterdam. Aus dem Englischen von Hans-Christian Oeser, Diogenes Zurich 1999
McEwan, I.: Amsterdam. Traduit de l´anglais par Suzanne V.Mayoux, Editions Gallimard 2001
McEwan, I.: Amsterodam. Přeložila Markéta Cukrová, Volvox Globator Praha 1999
Bednář, J.: S Kulínským jsem měla sex, tvrdí svědkyně, Právo 20.2.2008, s. 8
