Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Která pěstounská péče je lepší?

23.6.2009

Představte si dvě služebny profesionálních hasičů. Jedna by fungovala tak, že by budovu koupil zřizovatel, vybavil ji zařízením, platil spotřebované energie, pohonné hmoty do služebních vozů, hasiči by dostávali normální plat a bylo jich tolik, že by se mohli v práci střídat. Druhou služebnu by si hasiči koupili a vybavili sami ze svého, Platili by si energie a pohonné hmoty, místo mzdy by dostávali sociální dávku a bylo by jich tak málo, že by sloužili 365 dnů v roce. Že je to nesmysl? U hasičů ano, v mém oboru, profesionální pěstounské péči, ne. Ta je totiž vykonávána ze zákona za naprosto odlišných podmínek. Buď individuálně takzvaně ve zvláštních případech nebo v Zařízení pro výkon pěstounské péče.

Individuálně znamená následující. Vykonáváte ji ve své vlastní či pronajaté nemovitosti. Tu vybavíte za své peníze potřebným nábytkem a vybavením (abych byl spravedlivý, po příchodu dětí vám stát poskytne na vybavení příspěvek, to se však týká i Zařízení) a dál dostáváte od státu příspěvky na úhradu potřeb dětí a odměnu, která je vyplácena formou sociální dávky. Ta je ze zákona pro potřeby sociálního a zdravotního pojištění posuzována jako plat a uvedená pojištění jsou vám tedy ze zmíněné dávky strhávána. Nárok na vyplacení tohoto „platu“ máte jen tehdy, když nemáte celý měsíc žádný jiný příjem. To vede k docela absurdním situací. Nedávno jsem byl pozván ČT do jednoho diskusního pořadu. Ještě před jeho začátkem mi ČT předložila smlouvu a chtěla mi vyplatit menší odměnu. Já smlouvu nemohl podepsat a peníze přijmout, neboť bych přišel o plat. Přede mnou šel smlouvu podepisovat jeden ředitel dětského domova a ten peníze dostat mohl. Trochu mi to zavánělo diskriminací. Z výše uvedených peněz plus z toho, co vydělá druhý z pěstounů ve své práci (odměnu pěstouna může dostat jen jeden v rodině), pak hradíte veškerý provoz a životní náklady vás i dětí.

Nebo se stanete Zařízením pro výkon pěstounské péče. Ani tady to ještě nekončí. Možnosti jsou opět dvě. Buď jste v nemovitosti zřizovatele, nebo ve své. Pokud se jedná o první případ, zřizovatel platí všechny opravy nemovitosti dražší než 100 korun. To je jediný rozdíl, zbytek je stejný. Zařízení dostávají od státu stejné příspěvky na úhradu potřeb dětí, mají nárok na vybavení (nábytek, elektrospotřebiče atd.), zřizovatel dále hradí 90% poměrné části energetických nákladů na děti, přispívá na dopravu, pěstouni od něj dostávají normální mzdu a – pozor! - platí rodině asistenta. To je velmi důležité. Kromě nesrovnatelně lepších finančních podmínek dostávají pěstouni v Zařízení možnost si vydechnout v době, kdy se o děti stará asistent. Pěstouny se totiž většinou stávají lidé ve středním věku a ti již postrádají podporu prarodičů, která mnoho řeší v mladých rodinách.

Rozdíl v podmínkách všech tří uvedených možností při stejném počtu přijatých dětí je poměrně velký, mezi individuální péčí a péčí v nemovitosti zřizovatele v řádu stovek tisíc ročně.

Když je zde takový rozdíl, proč se vlastně všechny pěstounské rodiny starající se o víc dětí nestanou Zařízením pro výkon pěstounské péče? V tom je ten legislativní vtip. Na vznik Zařízení není žádný nárok ze zákona. Jeho zřízení dosáhnete jen tehdy, když si seženete sami zřizovatele a to je téměř nemožné. Jak to probíhá? Jednoduše. Napíšete žádost a pošlete ji například na městský úřad s rozšířenou působností, resp. na krajský úřad a ti ji zpravidla zamítnou. To je vše. Zařízení jsou tedy jakási legislativní chiméra. Jsou ukotvena de iure v paragrafech zákona o sociálně právní ochraně dětí.Můžeme tedy ukazovat světu, že takovou možnost v zákonech máme a na opuštěné děti a jejich pěstouny pamatujeme a vytváříme jim podmínky. De facto však nevznikají. Přesto nějaká existují. Jsou to zpravidla relikvie minulosti. Ovšem občas vzniknou i nová. Nedávno jsem se dozvěděl zajímavý případ. Jeden krajský úřad se rozhodl zřídit takové Zařízení. Ignoroval všechny podané žádosti a sám nabídl jedné pěstounské rodině, že z ní zařízení udělá. Proč takový postup? Ta rodina již vše vybudovala a vybavila sama, měla malé náklady na energie, a bylo to tedy velmi levné řešení. KÚ se může chlubit světu, že zřídil zařízení.

My jsme s manželkou podali žádosti dvě. První na MěÚ Náchod, ta byla zamítnuta obligátně s odvoláním na nedostatek peněz, a druhou na Královéhradecký kraj. Tam byl průběh zajímavější. Místo zamítnutí nám doručili jen výpis z jednání Rady, kde stálo stroze neschvaluje se. Když jsem žádal o písemné zdůvodnění, proč se neschvaluje, přišel mail s následujícím textem:

Vážený pane Pichu, jak jsem již uváděl v dopise ze dne 15.6.2009, usnesení Rady Královéhradeckého kraje je oficiálním stanoviskem kraje. Toto usnesení Vám bylo předáno osobně pracovnicí odboru sociálních věcí a zdravotnictví dne 17.4.2009 a kromě toho Vám bylo opětně zasláno dne 15.6.2006 jako příloha dopisu.

Královéhradecký kraj preferuje umisťování dětí do klasické pěstounské péče, která se jeví dlouhodobě pro výchovu dětí nejpřirozenějším typem náhradní rodinné péče.

Vyjádření Rady Královéhradeckého kraje nebudeme již dále komentovat a považujte je prosím za stanovisko konečné.

Z toho vyplývá zajímavá a velmi důležitá věc. Individuální PP je tedy přirozenější, kvalitativně vyšší a tedy preferovanou formou péče o opuštěné děti, jako taková je však vykonávána v horších podmínkách. A tak se mi konečně srovnalo jednání politiků a úřadů v hlavě. Oni stanoví, co je nejhorší, a tomu vytvoří nejlepší podmínky. Je to sice postup, který se vymyká zdravému rozumu, důkazů však je kolem nás mnoho a mnoho. Myslím, že každý, kdo si přečte tenhle článek, najde dost příkladů téhle zvláštní reality ve svém vlastním životě.

Ve Vysoké Srbské 18. června 2009



zpět na článek