Za minulého režimu se bez KSČ v zemi „nepohnul ani lísteček“. Byla masovou stranou s více než 1,6 miliony členů, měla pod palcem tisk, rozhlas, televizi, také Lidové milice, armádu, bezpečnost, vnitro, prokuraturu, soudy, rozhodující vliv na všech úřadech, ve všech institucích, organizacích atd. Za zády měla Moskvu, Varšavskou smlouvu i RVHP. Ve volbách tehdy dostávali kandidáti „národní fronty“ od občanů až 99,9% hlasů při až 99% volební účasti. Každoročně se 1.máje ve městech i obcích hrnuly proudy rozjásaných občanů k tribunám, aby pod rudými hvězdami, srpy a kladivy a portréty žijících i nežijících potentátů daly světu veřejně znát, že je naše země v dobrých rukou a jak – řečeno s básníkem – „šťastný úděl máme dnes“.

Současní komunisté žijí jinde: v zemi je demokratický pluralitní systém, také svobodné volby, tři pilíře nezávislé od sebe oddělené státní moci (výkonná, zákonodárná a soudní), neexistuje ani cenzura. Česká republika je součástí Evropské unie i vojenské aliance NATO, na levici je jako nejsilnější strana zakotvena demokratická a Evropou plně uznávaná ČSSD, která v letošních volbách dosáhla lepšího výsledku než KSČM, KDU-ČSL a Strana zelených dohromady. A co hlavního: stav utkání KSČM versus občané je 13 : 87. Komunisté už nevládnou nejen v Moskvě, ale široko daleko v Evropě, také Castrovu Kubu a Kimovu severní Koreu sotvakdo považuje za příklad hodný následování. Komunistické strany sice ve většině evropských zemí normálně pracují, ale nikdo se tam neděsí, že by byly schopny pohřbít demokracii a vrhnout zemi do pařátů totality.

V Česku je to jinak: mnozí polici, politologové i mnohá média opakovaně přikládají pod kotel antikomunistické hysterie, aniž by věcně vysvětlili, co všechno může s naší vlastí provést současná KSČM. Měli by odpovědět na pár jednoduchých otázek: Drcá neschopnost našich demokratických stran udržet v naší zemi pluralitní systém o nebesa? Potřebuje Česko obraz nepřítele, aby drželo pohromadě? Neumíme soupeřit s politickou stranou politickými prostředky, kvalitou, přesvědčivým a přitažlivým programem? Neschopnost přebijeme mocenskými prostředky, umlčováním, ostrakizací či dokonce zákazy? Nejsou projevy agresivního antikomunismu levné až směšné, strašení z návratu totality trapné a rozklepaná kolena z vlivu komunistů úplně zbytečná.? Je proč se třást, když nejsme ratlíky? Je nutné umenšovat mandáty získané komunisty ve svobodných volbách? Nemáme na korektní, politicky přijatelný a ve všech demokraciích běžný způsob boje s politickým konkurentem? Neplatí známé: Kdo se bojí opozice, ten se bojí o pozice? Bude dlouho trvat, než česká politická scéna dozraje k běžnému evropskému standardu? Kdo ví, ať odpoví.