Bylo lze najít, a pozorný čtenář jistě i našel, spousty pravdivých výroků, které se týkají české politiky posledních dvaceti let, tj. období po pádu bolševika. Pominu-li ty názory, které úpadek české politiky popisují se škodolibou radostí, tj. naše komunisty a postkomunisty či neokomunisty, či ty, kteří českou politiku kritizují z pozice exaltovaného nacionalismu, lze zhodnotit nářky nad současnou politikou do dvou poloh. Ta první hledá stále hluboký mravní zdroj, z něhož by politika měla vycházet, a mnozí tomuto přístupu často dávají nálepku „havlovský“, ten druhý proud, jehož viditelným reprezentantem je současný prezident, kritizuje naše poměry tak, že se politici málo snaží hrát o „státní zájmy“ a upřednostňují své úzké, stranické zájmy. Václav Klaus jakoby říkal, že mimořádný jev vlády se silnou parlamentní většinou by měl být oním tmelem, který pomůže prosadit nutné společenské reformy, o kterých Klaus nepochybuje.

Téměř vůbec se však úpadek české politiky, o němž vůbec nepochybuji, dává do souvislosti s fenoménem současného vzdělávání, které rozdává tituly jako na běžícím pásu - a zdaleka se nemusí jednat jen o školy cinknuté aférami jako plzeňská práva. Právě teď jsem na internetu viděl, jak se tam operuje se statistikami o tom, jak již brzy bude mít většina populace vysokoškolské vzdělání. Vždyť i paní Kristýna Kočí má vysokoškolský titul a tajná nahrávka ji usvědčuje z toho, že její slovník není zrovna vybraný. Ale ano, právě ona tajná nahrávka, kterou pořídili její straničtí kolegové jistě a jenom právě proto, aby ji společensky znemožnili. Že je pořizování tajných nahrávek bez vědomí aktem protiprávním a skandálním, je zcela jistě pravda. Přesto se lavina odposlouchávání, tajných nahrávek a konspirativních schůzek nejen nezmenšuje, ale jakoby exponenciálně roste.

Právě exploze vysokoškolského vzdělávání, tj. situace, kdy na vysoké školy míří víc než polovina studentů z ročníku, je jedním z důležitých fenoménů úpadku prestiže vysokoškolského titulu a vzdělání obecně. K čemu potřebují naši vrcholní politici vysokoškolské tituly, když je zřejmé, že jejich hodnota klesla limitně k nule? Jak je možné, že lze jednu práci dvakrát prodat (Marek Benda), jak je možné, že lze práci jednoduše opsat (primátor Brna Onderka) a desítky a desítky dalších anonymních „bakalářů“ a „magistrů“.

Myšlenka prohnat co nejvíce lidí z ročníku vysokými školami souvisí mimo jiné i s metodikou financování vysokoškolského studia. Je zřejmé, že absence školného a kapitační platby vysokým školám (tj. platby podle počtu studentů) jsou hlavními tahouny nákladovosti českého vzdělávacího systému. Vysoké školy jsou tak motivovány k tomu, aby podváděly toho, kdo je financuje, a tím je stát. Je komické poslouchat jedinou „svatou“, a to předsedkyni akreditační komise a známou „politoložku veřejné služby“, jak „bojuje“ s „nešvary“ na vysokých školách. Podotýkám k tomu, že boj s „nešvary“ prohrál i poslední československý komunistický prezident Gustáv Husák, který s nimi „bojoval“ celou normalizaci. Ačkoliv se případy cinknutých titulů množí jako houby po dešti a u politiků je tato praxe spíše normou, než výjimkou, naše paní předsedkyně svůj „boj“ nevzdává. Poradil bych jí, aby většině vysokých škol produkující naše bakaláře a magistry společenských a jiných pofiderních věd akreditace rovnou sebrala.

A přesto možná existuje řešení problému s tituly a řády. Ponechat ty, kdo je produkují, bez finanční podpory státu. Ať tituly rozdávají, ale pouze za své. Pokud se totiž i u nás bude oceňovat především místo, kde byl titul získán, před titulem samotným, potom nechť je Onderka třeba magistr marťanských společenských věd. Bude-li totiž otvírat dveře pouze titul z Karlovy univerzity, ČVUT apod., pak mi Onderkův titul nevadí. Možná, že mu ho budou závidět jeho přátelé Sobotka či Gross blahé paměti. A potom se zase vrátí normalita do české kotliny. Možná.