Nakoukat pár přednášek o tom, jak se lidé nejčastěji pletou, asi ničemu neuškodí. Otázka je, čemu to může pomoct.
Z kritického myšlení se stal buzzword, téma konferencí, rozhovorů, teoretických i praktických přednášek a oblíbený námět diplomek. Na jednu stranu je lepší, když si zvědaví mladí lidé pouštějí z YouTube klipy o Dunningově-Krugerově efektu, než kdyby někde s partou fetovali – na druhou stranu si i tahle v zásadě neškodná obsese zaslouží tři kritické poznámky.
Za prvé, tomu, co oslavujeme jako kritické myšlení a co najdete pod odkazy, bychom měli říkat spíš kritické myšlení light. Je to směs upozornění na několik kognitivních klamů popsaných v bestselleru Myšlení, rychlé a pomalé; vedle zmíněného „dékáčka“ třeba na konfirmační zkreslení nebo kotvení; k tomu se obvykle přimíchají odvážná zevšeobecnění výzkumů Philipa Zimbarda. Aby to líp lezlo do hlav, pomáhá si Petr Buzerlístek Ludwig ve své populární přednášce hláškami z Forresta Gumpa nebo úvahami jako „když se podíváte na počet dostupných informací, tak se každý rok skoro násobí“. Což mimochodem pro jiného autora slouží jako ukázková definice bulšitu.
Snad je to dost silná výzbroj na to, aby se s ní člověk ubránil těm nejblbějším manipulacím hoaxových webů – ale není to kritické myšlení hard. Takové, které by kromě jednotlivých sdělení dokázalo zpochybňovat celý diskurz, tedy nejenom věci, kterým věří hlupáci, ale i dogmata, kterých se drží většinová společnost.
Řečeno s Billem Clintonem, je to ekonomika, hlupáčku: firmy rády zaplatí svým zaměstnancům přednášku, která jim s trochou štěstí pomůže nezavirovat intranet rozkliknutím odkazů v očividně podvodných mailech. Ale který šéf by poslal podřízené na kurz extrémního zpochybňování, ze kterého by se do open space vrátil James Damore, Elfriede Jelineková nebo nedejbůh Slavoj Žižek?
Naučit se šermovat je jedna věc, jít cestou samuraje druhá
Druhá věc je, do jaké míry jde vlastně kritické myšlení naučit. Zhlédnout přednášku o kognitivních klamech je jako nakoukat, jak se zavazují uzly na kravatě nebo jak udržet spodní prádlo pod svršky. Příjemně strávená, inspirující chvilka. Problém je ale držet se instrukcí i ve chvíli, kdy je to nepohodlné, pracné nebo jinak nevýhodné. Ať už jde o chic oblečení, nebo o ratio.
A že je kritické myšlení zatraceně nepohodlné! „Musíme být neustále připraveni se mýlit. Pochybnost je naším největším přítelem, jistota je naším nejlepším nepřítelem,“ říká v jedné z linkovaných přednášek Kamil Gregor. To je přece imperativ, jehož dodržování nemůžete chtít ani po armádních analyticích zodpovídajících za životy lidí.
Sám svoje kritické myšlení a pochyby exploituju zhruba v polovině své pracovní doby, třeba při psaní tohoto komentáře – nechtějte po mě, abych je tahal do té druhé poloviny, nebo dokonce domů. Z toho by měli radost jen ve slovinském Novom Meste, kde se vyrábí Lexaurin.
Plus mám osobní zkušenost, nepotvrzenou, ale ani nevyvrácenou žádným mně známým experimentem, že přečtení Myšlení rychlého a pomaléhonebo nasledování videí o kritickém myšlení paradoxně u některých lidí funguje jako neprůstřelná vesta. Jasně, že se nepletu, vždyť přece na rozdíl od ovčanů umím kriticky myslet.
Z jakého zdroje máte, že jsou si lidé rovni?
Poslední skeptickou poznámku si zaslouží představa, že kritické myšlení dokáže zachránit liberální demokracii před rozvratem, ze které vzešel třeba nápad založit Dům demokracie a lidských práv. Problém je v tom, že naše liberálně-demokratické zřízení, stejně jako všechna ostatní zřízení, stojí na předpokladech, které dovede kritické myšlení rozválcovat; když ne to light, to hard určitě.
Viz třeba jednu z prvních vět Vyhlášení nezávislosti Spojených států amerických: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“ Jak jako samozřejmé pravdy? Kde jste na to přišli, že jsou všichni lidé stvořeni sobě rovni? Je na to nějaký vědecký výzkum? Metastudie, nebo aspoň metapřednáška? Jaké RQ měl John Hancock a 55 dalších podepsaných poslanců? Kdo z nich s tím stvořitelem mluvil?
Sociální psycholog Jonathan Haidt v knize Righteous Mind přesvědčuje, že rozpor mezi liberály a konzervativci (potažmo demokraty a autoritáři) nespočívá ani tak v tom, že by jedni mysleli líp nebo hůř než druzí, ale že svoje myšlení vztahují k různým hodnotám. Je správné ctít autoritu? Mají být lidé z mého kmene solidární s lidmi z cizích kmenů, protože jsme všichni lidé? – Tady logika naráží na svoje meze.
Ale možná jen podléhám Dunningovu-Krugerovu efektu a nerozumím tomu tolik, jak si myslím.
Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce