Podle toho, co jsem četl, je otec jednoho dítěte, ten, který na to přišel a který hořekuje, jak je z toho špatný, normální primitiv. Nezdálo se mu, že dítě má blond vlasy, když on i partnerka jsou tmavovlasí, kamarádi ho hecovali. Tajně si nechal udělat genetické testy. Přítelkyni oznámil, že s ní zůstane, ale požádá o zbavení otcovství. Opravdu velkorysé. Ta se dušovala, že ona nic, nechala si udělat taky testy a bylo jasno. To vše ovšem až v posledním měsíci, dvou.
Když všichni deset měsíců vychovávali cizí dítě jako svoje a nic - žádný rodičovský (mateřský či otcovský) cit - jim neřeklo, že není jejich, je touha mít to pravé v podstatě jen iracionální. Jestli mají nějaký vztah, mají ho k tomu, co mají doma. To je jejich, to druhé je "jejich". Jistě, ten pocit, že geneticky vlastní dítě má někdo jiný, může být hodně nepříjemný. Ale to si musí vyřešit oni sami v sobě.
Ten, co si tajně dělal testy, aby o nich zbaběle pomlčel, kdyby dopadly dobře, ten otevřel Pandořinu skříňku. Má, co chtěl a musí nést následky, bohužel i ti další. Takový už je úděl dospělých - odpovídají za své skutky. Jablko poznání vyhnalo Evu s Adamem z ráje. Pravda je stejná jako lež - bolí a škodí.
Poslední vývoj ukazuje, že to bolí a bolet bude. Matkám dochází jako prvním, že "nevlastní" dítě může být víc než krev krve. Otče, který jsi toužil po tom pravém dítěti - co teď uděláš?