Nedávno jsem v jednom článku poznamenal, že asi nejeden z těch, kdo v různých hernách týdně utratí stokoruny, bude hlasitě protestovat proti případným poplatkům u lékaře, činícím pouhý zlomek peněz, které utopil v automatech. Jak už to v naší postmoderní společnosti bývá, byli i takoví čtenáři, kteří z toho usoudili, že jsem příznivcem Julínkovy zdravotnické reformy. Vyčítat autorovi to, co neřekl, případně útočit na názory, které nezastává, je ovšem něco, na co si musí dnes publicista zvyknout – a psát dál v naději, že snad přece jen nějakého pozorného čtenáře najde a že se nějaká myšlenka ujme.

Zajímavá byla ovšem argumentace jednoho křesťanského kritika: Pán Ježíš uzdravoval zadarmo, a proto by mělo být zdravotnictví také zadarmo. Vládě, která zavede spoluúčast, to voliči v příštích volbách spočítají.

Považuji za smutné, pokud křesťané argumentují populisticky a nevěcně. Připadá mi evidentní, že Ježíšova uzdravování a státní zdravotnictví jsou fenomény na tak odlišných rovinách, že nemožnost jejich směšování bude každému zřejmá. Zřejmě není.

Tedy: Věřím, že Kristus uzdravoval a uzdravuje i dnes. Pokračováním jeho uzdravovací mise jsou modlitby za uzdravení, které by se měly konat v každé církvi.

Druhá věc je „klasická“ medicína, kterou, věřím, raní křesťané nezavrhovali (např. evangelista Lukáš se nemusel stydět za to, že je lékař a nemusel z toho činit pokání). Pochopitelně bychom ji neměli zavrhovat ani dnes; naopak měli bychom ji rozvíjet – ku prospěchu člověka i slávě Boží. Nicméně klasická medicína se odehrává na trochu jiné rovině. Pán Ježíš ke svému uzdravování nepotřeboval ani zubní vrtačku, ani rentgenový přístroj, ani EKG, mohl tedy léčit zadarmo. Pokud se nechceme zařadit mezi křesťany, kteří cestu k lékaři považují za hřích, pokud chceme funkční zdravotnictví, musíme se pokorně zařadit mezi ty, kteří o něm uvažují věcně.

Jakožto lidé nepodléhající populismu a lacinému politikaření bychom měli rovněž argumentovat klidně a snažit se danou problematiku vymanit z područí současné zavilé a personifikované politiky.

Věřím, že si v podstatě všichni přejeme, aby zdravotnictví fungovalo co nejlépe a přinášelo maximální prospěch všem potřebným lidem. Dokonce si myslím, že toto je přání i pana Ratha a pana Julínka, jakkoli se nemohou shodnout. Mezi námi křesťany by ale osobní animozity neměly znemožnit věcnou diskusi.

Pokud tedy připustíme, že lékaři a zdravotní sestry zadarmo pracovat nemohou, pak se otázce financování zdravotnictví nemůžeme vyhnout. Ve hře jsou pak dvě hlavní otázky: Jaký celkový balík do zdravotnictví poputuje a jak bude tento balík rozparcelován.

Podotázkou pak je, jakým způsobem se ten balík financí získá. V současnosti se získává výběrem tzv. zdravotního pojištění. Zkratku „tzv.“ uvádím zcela záměrně, protože je sporné, zda jde o zdravotní pojištění. Mně se zdá, že bychom měli mluvit spíše o zdravotní dani. Není to jen hraní se slovíčky. To, jak věci pojmenováváme, souvisí s tím, jak jim rozumíme. (Minulý režim si liboval v nesmyslném přejmenovávání. Vzpomínáte, že se ojetá auta prodávala v „Klenotech“?)

Pokud totiž jde o pojištění, pak to se sjednává úměrně riziku. Jde-li tedy o zdravotní pojištění, pak by bylo záhodno, aby kuřáci platili více, aby se museli zvlášť připojistit provozovatelé adrenalinových sportů a lidé odmítající prevenci apod. Pak by také nebylo správné, aby bohatí lidé odváděli na zdravotnictví mnohem více, než kdy utratí. Pokud ovšem budeme mluvit o zdravotní dani, pak není nic neetického na tom, když na zdravotnictví odvádějí sice stejné procento, ovšem v absolutních číslech částku mnohonásobně vyšší než lidé, kteří bohatí nejsou.

Pokud bychom měli mluvit o pojištění, pak by o jeho výši měly rozhodovat zdravotní pojišťovny. Pokud jde o daň, pak o ní rozhodne vláda a parlament. A je pak na parlamentu, jak vysoká ta daň bude.

Druhá věc je, co si za tu daň pořídíme. Je notoricky známé, že je zde určité napětí mezi léčbou banálních chorob, která bývá v mnoha případech levná, a léčbou některých těžších či vzácnějších onemocnění, která může jít do milionů. Jelikož balík peněz, který poputuje do zdravotnictví, bude vždy omezený, nevyhneme se bolestivému rozhodování, co si jako stát můžeme dovolit. Můžeme legitimně diskutovat o tom, zda je lepší mírná spoluúčast pacienta, bude-li to znamenat, že bude více peněz na velmi drahou léčbu několika málo těžce nemocných pacientů, nebo zda tyto pacienty „obětujeme“, aby lehce nemocní měli veškerý dostupný komfort.

Lze namítnout, že ve zdravotnictví se dá začít „šetřit“ jinak než tím, že se zavedou poplatky u lékaře. Chci čtenáře ujistit, že já nemám žádný názor na to, zda poplatky ano či ne. Zdá se mi, že určitá spoluúčast je motivační, zvláště pokud prevence by zůstala zdarma, ale poplatky pojaté v nyní předkládané reformě se mi moc nezdají. To je ale za horizontem tohoto článku. Mnozí lékaři mě ujišťují, že se skutečně dá šetřit jinde. To je na odbornou debatu, kterou ponechám odborníkům. Chci ale vyjádřit názor, že my křesťané bychom se neměli tvářit, jako že se výše naznačeným obtížným volbám lze vyhnout. Bude-li všechno „zadarmo“, obávám se, že nezbude na léčbu některých těžce nemocných.

Co navrhuji? Pro začátek přestat se podezírat z nekalých úmyslů a snažit se celou debatu, jak se říká, „odpolitizovat“. Poslouchat argumenty druhého a společně hledat optimální řešení.