Přemýšlela jsem, co komu nadělím pod stromeček, a dostala jsem nápad, který mi připadal docela dobrý. Ano, to koupím. Našla jsem si tedy příslušný internetový obchod, vybrala si, co se mi líbilo a co jsem doufala, že se bude líbit i obdarovanému, a zboží objednala. V duchu jsem se radovala, že takové vymoženosti existují. V obchodě se vždycky trochu stydím nekoupit, co mi ukážou, a tak občas něco nesu domů s pocitem, že jsem to mohla pořídit líp, kdybych měla odvahu říct, že nechci, co mi nabízejí.

A protože jsem si vzpomněla skoro pozdě, napsala jsem, že si zboží vyzvednu osobně; měla jsem strach, že poštou už by nemuselo do Vánoc dojít. Z firmy Elme mi přišel e-mail, že zboží bude v jejich prodejně ve středu po patnácté hodině. Prodejna není zrovna blízko, ale taky to nemám přes celou Prahu, a tak jsem se tam ve středu vypravila. V tramvaji jsem se radovala, jak dobře jsem pořídila, a přemýšlela o adventu a době vánoční, kdy lev ulehne vedle beránka, T-Mobile vedle Vodafonu, Topolánek vedle Paroubka, a také dále – zavládne všeobecný smír, nádhera a láska. O tom bych měla něco napsat, a ne pořád na něco nadávat!

Vstoupila jsem do obchodu a mladý muž za pultem mi věnoval mírně znechucený pohled. Byli tam dva – nevím, zda ten druhý byl taky prodavač nebo návštěvník, rozhodně vedli živý rozhovor. Mne si moc nevšímali. Protože v obchodě jiný zákazník nebyl, přistoupila jsem k pultu a oznámila, že bych tam měla mít objednané zboží. „A máte s sebou tu esemesku?“ zeptal se mladík za pultem, odvrátil se ode mne a pokračoval v rozhovoru s kamarádem. Žádnou esemesku jsem neměla, ale moudře jsem si vytiskla potvrzení objednávky, abych nezdržovala – pro případ, že by v obchodě bylo moc lidí. Prodavač se na mou objednávku podíval s hlubokou nevolí. „Tak já se teda podívám do faktur. Jak se jmenujete?“ Řekla jsem mu to a v duchu se rozhodla, že už si u téhle firmy nikdy nic neobjednám, když jsou tak nepříjemní. Nesu jim peníze, a on se tváří, jako bych ho obtěžovala!

„Nic tady nemáte,“ pravil otráveně prodavač, jako by se to ode mne dalo čekat. „Ale tady mi od vás napsali...“ kníkla jsem nesměle. „No tak já tam teda zavolám.“ Skutečně kamsi zavolal, řekl číslo mé objednávky, a oznámil mi, že zboží bude v pátek. „Tak vám děkuju,“ řekla jsem naštvaně. „Můžete tu objednávku zrušit, podruhé sem nepojedu.“ A odešla jsem. Mám to zapotřebí? Nemám. Do hospod, kde je protivná obsluha, taky už podruhé nejdu. Jinde budou rozumnější – a proč bych měla platit za obsluhu nějakého protivy?

Cestou domů jsem si začala sumírovat, jak je to s tím všeobecným smířením. Nojo – ale chtěla bych já ulehnout vedle společnosti Elme Elektromédia? Rozhodně nechtěla. A vlastně bych ani nechtěla, aby Třešňák ulehl vedle „svého“ estébáka Kafky... to je pak těžké. Já vím, odpouštět se musí, říkával otec Opasek, ale ono se taky musí činit pokání! Usoudila jsem, že Pán Bůh má asi na smíření ještě nějaký další recept a že to nechám na Něm a nebudu si nevrlostí kazit zbytek adventu ani Vánoce.

LN, 21.12.2007