16.10.2019 | Svátek má Havel


SPOLEČNOST: Kráčíme vpřed

7.10.2019

Ano, jako lidská společnost obvykle kráčíme vpřed a málokdy vzad. Otázka však je, kterým směrem. Za hlubokého totáče nás komunisté ve školách učili pět budovatelské písně typu „kupředu levá, zpátky ni krok“. Nu, daleko jsme jako lidská společnost nedošli. Jak ve zmiňovaném socialismu, tak i v hlubokém a prohnilém kapitalismu. Porozhlédneme-li se po světě, ano, po celém světě, tak zjistíme, že slibované světlé zítřky nenastaly nikde. Asi je na světě moc lidí. Ano, vyskytují se na zemi světlé výjimky, ale ty jen potvrzují pravidlo.

Asi to bude tím, že čas od času se ve společnosti vyskytne vykuk, který má schopnosti tu kterou společnost přesvědčit, ať už po dobrém anebo po zlém, že to stávající dobré není, a naslibuje život lepší. A tak se stalo, že většina zemí po celém světě se sekularizovala a navíc zanikly i staré, století trvající monarchie. Nahradily je všelijaké republiky, někde i demokratické, avšak s nevalnými výsledky.

Například Evropa. Zde nám dnes zbývá pouze dvanáct království a z nich sedm je v EU. Drtivá většina je monarchiemi konstitučními, jen Vatikán zůstává absolutní monarchií, avšak teokratickou a volenou. Takže většina dnešních evropských monarchů, ať králů či královen, je apolitickou osobou sjednocující svou zemi, jakýmsi symbolem jednotné společnosti, která ovšem jednotná nikde není.

Jen v málo evropských republikách vše funguje alespoň jako v monarchiích. Snad jediná slušně fungující demokratická společnost je ve Švýcarské konfederaci, kde je ve své přímé formě, nikoliv v zastupitelské jako ve většině států.

Není to snad tím, že většina evropských republik vznikla z monarchií ne zrovna sametovou cestou? Ponechme stranou Francii, kde král Ludvík XVI. a královna Antoinetta skončili pod gilotinou, anebo Německo, kde byl takto umožněn nástup Hitlera k moci, o Leninovi a Stalinovi raději ani nemluvit, a podívejme se domů, do zemí bývalého Rakouska-Uherska.

Po první světové válce se mnohonárodní císařství rozpadlo na několik převážně národních států. Rakousko připadlo Rakušanům, Maďarsko Maďarům, ale tehdejší Československo byl umělý národnostní slepenec Čechů, Moravanů, Slezanů, Slováků a zakarpatských Ukrajinců. Také zde v pohraničních oblastech byly národnostní menšiny Němců, Poláků, Maďarů a Rumunů. A nezapomínejme na Židy a cikány, kteří tento národnostní guláš jaksepatří ochutili.

Už tehdy, při vzniku československého státu, byla šlechta zrušena a její majetky státem, tedy občany, ukradeny. Ono se říká vyvlastněny, aby to neznělo tak na „plnou hubu“. Doufám, že se to nebude nyní opakovat v bledě modrém. Přijdou musulmani a „vyvlastní“ celou zemi se vším všudy. Takže zpět, šlechtické tituly byly zrušeny, většina budov, hradů a zámků šlechtě sice zůstala, ale rozsáhlé pozemky, rybníky a lesy jim byly ukradeny, takže pozbyli příjem, ze kterého by svoje budovy, hrady a zámky udržovali. O péči o bohaté vnitřní zařízení a vybavení ani nemluvě.

Po druhé světové válce, po nástupu komunistů, ukradl „národ“ šlechtě i střechu nad hlavou, tedy budovy, hrady a zámky, které jim ještě zbyly. Stejným způsobem navíc dopadly i církve, které tak pozbyly prostředků na údržbu církevních staveb a mnohých uměleckých děl v nich uložených.

Za 40 let vlády komunistů mnohé tyto památky, až na nějaké výjimky, pro nedostatek péče zchátraly. Nebyly prostředky, nebyl zájem. A nyní, když konečně začaly církevní restituce, mnoho příznivců nemají. Proč asi? Jak takové myšlení vzniklo? Přece když je něco moje, ať už boty nebo malé panství s několika vesnicemi, a někdo přijde a řekne mi, že si to bere a mně to už nepatří, tak mě okrádá. Je jedno, zda jde o boty nebo o panství. Navíc tato panství, tyto majetky šlechty a církví, byly v jejich držení v mnoha případech historicky po staletí, a nebyly nabyty za hubičku jako nedávnými či stávajícími majiteli, ale postupně a pracně mnoha generacemi vybudovány.

Takže pokrok bych viděl tehdy, kdy vše ukradené bude právoplatným, bývalým majitelům s patřičnou omluvou navráceno a dohledatelní viníci podle práva potrestáni. Tedy pokud ve státu nějaké právo je, že ano. Bez dobře fungujícího, nezávislého a rovného právního systému je pokrok a demokratické fungování společnosti v nedohlednu.

Místo toho, abychom byli na bývalou šlechtu a církve hrdí, protože měli lví podíl na tom, jak naše země vypadá, co v ní stojí a vlastně na celém kulturním dědictví, kterým se nyní chlubíme, tak při restitucích ještě remcáme. Je samozřejmé, že nejvíce remcají ti, kteří si z těchto majetků nejvíce nakradli. Tuším, že v monarchiích takové problémy nemají.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.