Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Korupce, nebo integrita

21.12.2019

Pokud má v naší době nějaký politik problémy, pak je to nejčastěji pro podezření z korupce nebo z nějakého nesprávného zacházení s penězi. Takové problémy má náš premiér Andrej Babiš, má je izraelský premiér Benjamin Netanjahu, má je i bývalý slovenský prezident Andrej Kiska, má je do jisté míry i prezident Spojených států Donald Trump, kterému vytýkají, že nezveřejnil svá daňová přiznání. Ve třetím světě se korupční jednání u předních politiků takřka předpokládá, i když jsou výjimky.

Myslím, že dříve tomu tak nebylo. Tedy ne že by neexistovala korupce – té bylo patrně ještě více nežli teď, nicméně politici padali kvůli jiným záležitostem, ať už šlo o špatná ekonomická rozhodnutí vedoucí ke zhroucení ekonomiky, případně o špatná rozhodnutí v mezinárodní politice.

V mnoha případech mocní nedokáží odolat pokušení nějak si „přilepšit“. Ovšem otázka korupce je velmi živá mimo jiné proto, že pravidla (zákony) určující přijatelné chování jsou stále přesnější a přísnější. V případě našeho premiéra jde z hlediska zákonnosti o to, že jeho jednání je nahlíženo jako korupční prismatem evropských standardů, nikoli však prismatem českého „lex Babiš“, který se ukázal jako příliš měkký. Z českého hlediska se tedy Andrej Babiš možná pohybuje v rámci legality, nicméně nikoli v rámci přirozené morálky. Tomu napomáhá myšlenka, některými našimi politiky, politology a publicisty bez uzardění přiznávaná a dokonce propagovaná, totiž že morálka by se do politiky plést neměla. To by si politik v Americe říct nedovolil (čímž samozřejmě netvrdím, že všichni američtí politici jednají morálně).

Tomu odpovídá na poněkud odlišné rovině otázka „Kdo to platí“, vznášená jako samozřejmá námitka proti jakémukoli hnutí, které o něco usiluje, ať je to Greenpeace, Milion chvilek pro demokracii, Marine le Penová, Geert Wilders, Aeronet nebo Hlídací pes. (Sám jsem to zažil v rámci Generace 21.) Tato otázka je pochopitelně oprávněná, a každé hnutí či organizace, včetně politických stran, by si mělo dávat pozor na to, kdo jej financuje. Nicméně tato otázka je často vznášena nikoli za účelem zveřejnění donátorů (to by mohl daný člověk rovnou ty donátory jmenovat), ale za účelem zpochybnění daného hnutí. Jinými slovy, „dělají to jistě pro peníze“. Každé hnutí a každou akci musí nepochybně někdo zaplatit, o tom není sporu. Otázka „kdo to platí“ ale mnohdy ani neočekává, že bude zodpovězena. Jejím cílem je především vyvolat nedůvěru v motivy představitelů daného hnutí. Pro vyvolávače nedůvěry je možná dokonce lepší, když otázka zůstane nezodpovězena a zbude jen vágní podezření.

Jsou lidé, kteří se zpochybnění motivů dokázali ubránit, ale je jich jen velmi málo. Takovým člověkem byla například Matka Tereza. Slyšel jsem anekdotu (a podotýkám, nepamatuji si zdroj, ale příběh Matce Tereze odpovídá) o tom, že se na ni jednou do Kalkaty přijela podívat nějaká filmová hvězda z Hollywoodu. Viděla Matku Terezu, jak obvazuje nějakého umírajícího chudáka, a prohlásila: „Tak tohle bych nedělala ani za sto tisíc dolarů.“ Matka Tereza se na ni obrátila a lakonicky odpověděla: „Já taky ne.“

Mnozí lidé si nad stavem naší politiky zoufají. Lkají nad nedůvěryhodností politiků. Pokud nám ale opravdu záleží na morálce, nic nám nebrání důsledně morálně jednat. S integritou možná nevyhraješ volby, ale přece jenom něco pro společnost děláš. Pamětníci si možná vzpomenou na prvního prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomíra Voleníka, který byl členem ODS, ale jehož integritu nikdo nikdy nezpochybnil a kterého si vážili i opoziční politici. Vzpomínám na bývalého prezidentského kandidáta Jana Sokola, který s Václavem Klausem prohrál o 18 hlasů (v 3. kole). Nezašel totiž ke komunistům. Po volbě jsem s ním krátce telefonicky hovořil. Řekl mi: „To víš, kdybych tam šel, musel bych teď chodit kanálama.“ Klaus ke komunistům zašel, a „chodit kanálama“ nemusel. Jenže kdyby se Jan Sokol choval jako Václav Klaus, taky by vlastně nemusel chodit „kanálama“, jenže by to už přestal být Jan Sokol – a přestal by být zajímavý.

Volíme si, kým jsme. Pro někoho je důležitější vyhrát, než zachovat integritu. Pak vám bude vysvětlovat, že „politika přece není o morálce“. Pro někoho je ta integrita důležitější. Samozřejmě víra, že tato realita není vše a že je tady nějaká transcendence, která teprve vyjevuje smysl všeho, hodně pomáhá, abychom sami o integritu stáli. Pro lidi s integritou je důležitější integritu zachovat než vyhrát. Někteří už dlouho co zachovávat nemají. Bohužel, někdy právě oni volby vyhrají.

Přesto na závěr ztratím o Andreji Babišovi dobré slovo: Na výročí 17. listopadu pokorně přiznal, že nebyl tak statečný jako Václav Havel. A protože přistupuji k lidem s důvěrou (pokud to jen trochu jde), věřím, že to myslel vážně – že to nebyla jen nějaká bruslařská figura. (Ano, jinak je Andrej Babiš veliký bruslič před Hospodinem – viz Genesis 10,9.) Třeba jednou pochopí, že integrita je víc než Agrofert. Podle všeho se zdá, že jeden z jeho předchůdců, Stanislav Gross, to před svou časnou smrtí pochopil.



zpět na článek