V mnoha pradávných civilizacích dospěli myslitelé k velmi obecnému mravnímu pravidlu, jež bývá označováno za „Zlaté“ a jež žádá, aby člověk (ne)činil druhým to, co si přeje, aby druzí (ne)činili jemu. Toto pravidlo má podle profesora logiky Henryho Genslera obrovskou spoustu formulací a některé z nich nacházíme též v Bibli coby jednom z významných faktorů civilizace naší.

Před 150 roky zobecnil Fjodor Dostojevskij své postřehy z rodného Ruska v podobě karikatury onoho Zlatého pravidla slovy: uznej, že nejsem blbější než ostatní, a já také uznám, že nejsi blbější než ostatní. Počátky úpadku společnosti včetně příklonu ke komunismu i současného marasmu se dají vystopovat přesně v tomto postoji. Ostatně pro takové kritické šlehy i vylíčení rozvratu nemají Rusové Dostojevského zrovna v oblibě.

Ovšem zamysleme se nad sebou. My jsme se přidali svým způsobem - vystupňovali jsme morálku do podoby, jež se dá vyjádřit takto: o tvých úplatcích budu mlčet a ty budeš mlčet o úplatcích mých. A i když jsem až dosud úplatek nedal nikomu a od nikoho ho ani nepřijal, pojistím si to: co kdybych to někdy potřeboval? Ostatně platí přece: nikdy neříkej nikdy! Proč dávat laťku příliš vysoko a tím si na sebe uplést bič? Jde přece o to být v pohodě. Pohoda a klídek!

Celá naše společnost se tak stala spříseženectvem korupce a od jistého času platí: všichni korupčníci spojte se! Kdo úplatky kterékoliv podoby nebere či alespoň nedává, budiž vyvržen z našeho středu. Kdo neskáče, není Čech. Ruka ruku myje. Taková společnost sice na korupci nadává, ovšem jen tak, aby to vypadalo. Zároveň stále dokola korupčníky volí za své představitele, přičemž počítá s tím, že korupčník bude mít pro jeho chování, podobající se onomu, hluboké pochopení. Případně ho navštíví coby „lobbista“ a něco mu vypadne z kapsy, až bude u něj sedět v křesle. A jede se dál!

Co s tím? Na jednom místě se Aristotelés zamýšlí nad tím, co dělat, když všichni utíkají z bitvy a kvůli tomu mohou prohrát celou válku. Je třeba, aby se alespoň jeden, první zastavil. Následovat ho pak mohou další. Řešením je pouze to, že někdo postaví laťku opět vysoko a se vší razancí bude tvrdit: já úplatky nedávám a neberu. Je třeba začít a začít u sebe sama. Ti ostatní k takovému člověku zprvu vzplanou záští: narušuje přece jejich báječnou komunitu, komunitu daleko vyspělejší než je EU s Bruselem v čele. Avšak krůček za krůčkem se začnou přidávat další: nikoliv si jen na odpor ke korupci hrát, ale korupci ve vlastním chování plně odmítnout a žít bez ní. Jde to.

Převzato z blogu autora