Jednou stránkou činnosti státu je poskytování veřejných statků - jako je obrana nebo soudnictví – které jsou placené především z daní neboli z veřejných peněz. K čemu často vede podnikání s veřejnými penězi, je dokumentováno desítkami příkladů děsivého mrhání penězi ve zdravotnictví, ochraně přírody nebo výstavbě dálnic – případy, které se někdy vymykají zdravému rozumu. Jenže o zdravý rozum tady nejde – tyto akce přece nerealizovali šílenci, ale podnikatelé s veřejnými penězi. Zdravého rozumu mají stejně tolik, jako každý jiný.

Musí tedy existovat koncentrované zájmy, které takové podnikání prosazují. Na státní i městské úrovni to jsou zájmy stranických klanů a jejich příslušníků zasedajících v dozorčích radách a budujících penězovody pro sebe, svůj klan a stranickou pokladnu. Jak se ukazuje při obsazování pozic v dozorčích radách, dělí se vládnoucí i opoziční činitelé poctivě - podle pravidel klasického politického obchodu, protože tato hra se bude po příštích volbách opakovat a podvedený by podraz oplatil. Politické obchody pak vedou k takovým osobním vztahům, že nezaujatý ani nepozná, kam kdo z obchodujících vlastně stranicky a politicky patří. Najdete je za společným stolem v restauraci za rohem.

Místní šéfové a klany se dělí dokonce bez ohledu na názory svých celostátních stranických šéfů a stranického vedení. Totéž v bleděmodrém se děje i v posledním malém městečku, protože i v něm se točí milióny. Proto se vždy najde dost zájemců o obecní politiku a proto se vyplácejí peněžní odměny těm skupinám voličů, kteří by za normálních okolností ani nezaregistrovali, že se nějaké obecní volby vůbec konají.

Ti, kdo mají prospěch z podnikání s veřejnými penězi, tedy volení a nevolení úředníci a příslušníci stranických klanů, a ti, kdo hradí náklady, jsou rozdílní jedinci – náklady jsou zase rozdělené na mnoho malých částí, zatímco prospěch je mnohem koncentrovanější. Podnikání s veřejnými penězi a existence z veřejných peněz je pro zúčastněné mimořádně efektivní, protože se odehrává bez tlaku konkurence a ohrožení bankrotem.

Podnikatel tedy dá zpravidla přednost státní nebo městské zakázce před soukromou. Čím dlouhodobější, tím lépe, protože tento jeho zákazník bude stále solventní. Pro podnikatele za veřejné peníze přináší toto prostředí větší volnost rozhodování, a to včetně často úspěšného tlaku na zvyšování ceny zakázky v průběhu jejího plnění, ať přímým zvýšením ceny nebo prodloužením doby plnění anebo obojím. Zadavatel, neboli "kupující" úředník v dresu státu, je při posuzování výsledků dosažených za veřejné peníze mnohem benevolentnější, než by byl jako soukromý investor. Tito zadavatelé jsou motivováni vlastními zájmy a do nich spadá zájem o cenu, kvalitu, včasnost plnění státní zakázky jen tehdy, pokud by byl ohrožen jejich osobní zájem. Společná oběma stranám je starost o to, aby se na produkci veřejných a veřejně prospěšných statků přidělovalo z rozpočtů co nejvíce.

Dostat se mezi podnikatele za veřejné peníze je možné na základě soutěže s pevnými pravidly. Ale mnozí ze zúčastněných – jak státních byrokratů, tak soutěžících – budou mít motivaci pravidla porušit, pokud jim to přinese významný prospěch. Sankce mohou jen zvýšit riziko, ale ne motivaci samotnou. Motivaci ke korupci.

Recepty na zkrocení korupce mívají často podobu rad zvýšit represi. Nebo chytit a odsoudit opravdu velký případ – až se to stane, prý se situace změní. Jenže nezmění. Dokonce ani tehdy, když to bude ne jeden, ale pět nebo dvacet pět takových případů. Jediné, co se změní, bude výše úplatků. Čím bude podnikání s veřejnými penězi rizikovější, tím vyšší úplatky se budou požadovat - a poskytovat. Úplatků zřejmě bude méně, ale ve vyšších objemech, takže celkový "obrat" na korupčním trhu možná ještě vzroste.

Podnikání s veřejnými penězi a s tím spojená korupce jsou bacily společenského rozkladu. Devalvují se hodnoty, je narušována ochota ke kooperaci, protože kooperace se přestává vyplácet a vítězi jsou často ti, kteří se pohybují v šeru a tmě. Nic z toho ale nezmizí, dokud se neztenčí přílivy veřejných peněz – tedy i zdanění a státní přerozdělování. Neboli dokud nebude stát minimální. To mohou zařídit pouze voliči. A jsou to právě voliči, kteří vytvářejí prostor pro podnikání s veřejnými penězi – tedy i pro korupci. Měli by tedy kritizovat a rozčilovat se v první řadě sami na sebe.

Krokem k trvalejším a podstatným změnám v temném světě politiky je nakonec jen osvěta a vzdělání – ne finanční, ale politicko-ekonomická gramotnost voličů. Nejlépe jako součást základního vzdělání. Kdyby každý absolvent základní školy třeba povinně věděl, že ceny neurčují výrobci, ale kupující, že široké podpory v nezaměstnanosti vedou k růstu nezaměstnanosti a že stát nemá jiné peníze než ty, které jim sebere, byla by manipulace politiků s davem přinejmenším složitější, protože by mnozí z nich byli odhaleni jako nevědomci nebo lháři.

Bez řidičského průkazu nikdo nesmí za volant, ale politicky a ekonomicky negramotní voliči jsou oprávněni rozhodovat ve volbách o osudu nejenom svém – ale i všech ostatních. Negramotní jsou v rukou negramotných a nakonec si stěžují všichni na všechno.

Teprve s povinným základním politicko-ekonomickým vzděláním bude naděje, že alespoň část takovýchto voličů bude volit jinak, než volí jako negramotní. Že bude volit ty, kteří budou nabízet minimální stát, a tedy zdanění a přerozdělování – neboli jedinou skutečnou cestu ke snížení korupce. Všechny ostatní jsou ne bojem s větrnými mlýny, ale s větrem samotným.