Problém letního času není v tom, že byl zaveden, ale v tom, že se v březnu zapíná a v říjnu vypíná. Zkuste si představit, že by se takto „přešupačovaly“ i jiné konvence.

Proč se v sobotu v noci posunuly všechny hodiny o 60 minut? Odpověď zní: Protože to tak děláme 36 let a už jsme si na to zvykli. Pryč jsou doby argumentů, že letní čas je užitečný pro zdraví, životní styl, úspory i energetiku. Na to už teď nikdo neslyší. Zůstal jen zvyk – včetně zvyku nadávat při změně času na vlády i na Evropskou unii.

Ukradnou nám hodinu, zaznívá v debatách. Čiší z toho klasický nevyjádřený podmět „oni“, užívaný za Rakouska („oni“ ve Vídni), za komunismu („oni“ v Moskvě) i po roce 1989 („oni“ v Bruselu). Tak se posilují oblíbené mýty, v našem případě ty, které se týkají nakládání s časem.

Aby nevznikla mýlka. Sezonní změna času dost lidí opravdu čílí. Má opravdu dopady na různé jedince, na zvířata (krávy v kravíně ne a ne pochopit, proč se doba krmení posunuje a že je to i pro jejich dobro) i na systémově složité uspořádání společnosti. A opravdu s tím má cosi společného Evropská unie. Vždyť v úterý čeští poslanci v Evropském parlamentu přednesli své nápady. Nechtějí ale rušit letní čas. Chtějí jen odstranit březnový a říjnový rituál – posunování hodin dopředu a pak zase nazpátek. Prostě když už letní čas funguje, když už jsme si na něj zvykli, tak ho nevypínat, ale nechat nastálo. A na tom něco je.

Ale stejně si připomeňme, jaké mýty se s letním časem pojí.

Mýtus úspor

Začněme tím nejznámějším a nejjednodušším, tím, v jehož případě je už fakticky dobojováno. Je to mýtus úspor. Když se před čtyřiceti lety tvrdilo, že letní čas přinese úspory energie, mělo to váhu. Západem otřásal první ropný šok. I bohatá Amerika zažila situaci, kdy v liché dny jezdila auta s lichými čísly a v sudé dny se sudými. Argument úspor nikdo nebagatelizoval.

Ale teď jsme dále. Energii vyrábíme i konzumujeme bez velkého ohledu na tradiční osmihodinovou pracovní dobu. Čím dál větší podíl energie zajišťují zdroje, jako je slunce, a to svítí v létě déle i bez inženýrského posunu času (a v zimě zase méně).

Rakouský svaz podnikatelů v energetice už před lety vyrukoval s tvrzením, že letní čas místo úspor vede k vyšší spotřebě benzinu, neboť je déle světlo a lidé jen tak z plezíru více jezdí auty. To znělo spekulativně, ale konkrétnější argument přišel z té části amerického státu Indiana, kde byl letní čas zaveden až v roce 2006. Tam potom zjistili, že energetická spotřeba domácností neklesla, nýbrž o jedno procento stoupla.

Kdepak, letní čas nyní žádné úspory nepřináší, jde jen o zvyk.

Mýtus Orwella

Další mýtus říká, že harmonizaci času i její orwellovský duch přinesli sociální inženýři 20. století. Není to pravda – až na zmíněný rituál „přešupačování“ hodin.

S harmonizací času se začalo už před dvěma sty lety. Až do konce 18. století se svět řídil slunečními hodinami a pravým slunečním časem, který je v každém místě – přesněji na každém poledníku – individuální. Nikdo si moc nepřipouštěl, že pravý sluneční čas je trochu deformovaný podle toho, jak se mění rychlost oběhu Země kolem Slunce (neobíhá po kružnici, ale po elipse). Rozdíl ozřejmil až vývoj přesných mechanických hodin. Ty neukazují pravý sluneční čas, ale čas již harmonizovaný – střední sluneční. Třeba dnes bude v Praze pravé poledne ve chvíli, kdy hodiny budou ukazovat 12 hodin 5 minut.

Další harmonizaci přinesla železnice. Kvůli bezpečnosti i své vojenské organizaci si nevystačila se středním slunečním časem, ale potřebovala jednotný čas na všech stanicích té které tratě. Tak vznikl tzv. železniční čas, poprvé zavedený v Británii v listopadu 1840.

Ale i tady šlo o pouhé minuty. Například v Rakousku-Uhersku byly železniční časy dva (pražský a budapešťský) a rozdíl mezi nimi činil 18 minut. Konec 19. století přinesl zásadnější změnu. Státy se dohodly na rozdělení planety na 24 časových pásem po jedné hodině. Vznikl pásmový čas, který už harmonizoval desítky minut pro pásma přesahující plochu celých států (pro střední Evropu je určující 15. poledník procházejícím Jindřichovým Hradcem). Ale už brzy se ukázalo, že s časovými pásmy a příslušností k nim lze manipulovat. Ideologie v tom hrají jen malou roli, jak ukazují následující tři příklady.

Komunistická Čína zavedla na celém území čas pekingský. Platí i v Tibetu, kde by normálně bylo o tři hodiny méně. Proto se tam stmívá až před půlnocí a rozednívá až dopoledne.

Totéž vidíme i v demokratické části Jižní Ameriky. Chile i Argentina se připojily k pásmu Brazílie, takže v Chile (u Pacifiku) je o dvě hodiny zpožděný soumrak i svítání.

A totéž panuje na západě Evropy, kde Francie a Španělsko přijaly středoevropský čas. Jinými slovy, i nejzápadnější část Španělska, mys Finistere, se řídí časem Jindřichova Hradce a noc i ráno tam přichází velmi pozdě.

Mýtus Bruselu

Až tady přicházíme k účinku letního času. Čína a citovaná část Jižní Ameriky letní čas neužívá, ale Evropa ano. Takže když se od časového posunu v západním Španělsku ubere v létě další hodina, jsme u skutečně čínských parametrů (úřední hodiny ukazují o 2 hodiny 40 minut více než sluneční).

Vidíme, že samotný letní čas se na extrémech podílí poměrně malou měrou (na západě Španělska o něco více než třetinou). Mnohem víc se na tomto inženýrství projevuje příslušnost k tomu či onomu časovému pásmu. A jsme u dalšího mýtu.

Oblíbený mýtus sugeruje, že s časem hýbe Evropská unie. To je nesmysl. EU harmonizuje jen to, aby v členských zemích letní čas začínal i končil vtýž den. To je jen logická technikálie, stejná, jaká funguje i v USA. To zásadní, tedy příslušnost země k tomu či onomu časovému pásmu, respektive samo zavedení či nezavedení letního času, je v pravomoci národních vlád, mimo orgány EU.

Jistě, nakládání s časem je do značné míry záležitostí konvence, ale na tom nic až tak nepřekvapí. Konvence nás obklopují. Konvencí je to, že na silnicích jezdíme vpravo, ačkoliv logičtější by byl levostranný provoz, jaký je v Británii (lidé jsou většinou praváci, středověcí rytíři na koni – s meči v ruce – se míjeli pravými boky). Konvencí je i to, že používáme mapy s orientací k severu, ačkoliv logičtější byla jižní, jakou měla první česká mapa z roku 1518 (zaalpská Evropa vzhlížela k jihu coby majáku civilizace).

Právě tak je konvencí, že používáme harmonizovaný čas. Letní čas se od jiných konvencí liší jen v jednom – neplatí nastálo, ale jen sezonně. Zkuste si představit totéž s jinými konvencemi, třeba s provozem na silnicích. K nakládání s časem si každá společnost může odhlasovat cokoliv. Třeba to, že benefit letního času si bude užívat celý rok. Bylo by to asi opravdu racionálnější než každý březen letní čas zapínat a každý říjen ho zase vypínat.

LN, 28.3.2015