V posledních týdnech jsem uveřejnil několik polemických a – přiznávám – kontroverzních článků, které se týkaly témat značně odlišných. Dostal jsem celou řadu reakcí a asi nikoho nepřekvapí, že velice různorodých – od žlučovitě odmítavých a zesměšňujících po velmi pochvalné až velebící. Znovu jsem si uvědomil, jak je náš svět složitý a nepřehledný. To ovšem není žádná novinka a zabýval jsem se tím v jiných článcích. Dnes si chci všimnout jiného fenoménu, který považuji za málo reflektovaný a přitom velice nebezpečný.

Zmiňoval jsem při jiných příležitostech, že náš svět je velice fragmentovaný a že významným dílem k tomu přispěl internet a s ním spojená proměna publicistiky. Internet umožňuje prakticky neomezené šíření různých textů obsahujících nejrůznější informace. U textů, které dostávám, někdy chybí podpis autora či zdroj. Ale i u textů, kde zdroj a podpis autora nechybí, mám malou (a někdy zcela nulovou) možnost ověřit si, zda jsou uváděné informace pravdivé. Přitom na primárních informacích daný text staví určitou argumentaci, která pak zpravidla podpírá určitou ideologii.

Máme tedy rovinu faktů (primárních informací), dále rovinu dedukcí a závěrů, postavených na těchto faktech, a nakonec rovinu ideologie, kterou mají tyto dedukce potvrzovat. Každému je asi snadno pochopitelné, že může nastat situace, když z nesprávných (neověřených, nedokazatelných či vyloženě lživých) faktů uděláme logicky správné závěry. Stejně tak je ovšem možné, že ze správných (pravdivých, někdy dokonce nezpochybnitelných) faktů uděláme nesprávné či přinejmenším sporné závěry.

Pak je zde něco, co bych nazval "rovinou příběhů". Uvedu příklad – aniž bych se snažil říci, jaké je mé stanovisko. Ne že bych nějaké neměl, ale pro účely tohoto článku ho tajím, protože není rozhodující. Tím příkladem je postoj ke Kosovu. Je zde spor o to, zda Kosovo "uznat" či "neuznat". Hodně záleží na tom, co z příběhu Kosova chcete brát v potaz. Můžete vycházet třeba ze současnosti a poukazovat na fakta, že v Kosovu vládne mafie. Vyjde vám: Kosovo určitě neuznat. Můžete jít do minulosti a poukazovat na to, jak Srbové vraždili Albánce. Zastánci Srbů budou ovšem zpochybňovat vaše fakta, tj. vaše primární informace. Jejich stanovisko bude ostře protialbánské. Budou poukazovat na zločiny albánské UCK. Můžete jít ještě dále do minulosti a poukázat na to, že než v Kosovu převážila UCK, byl představitelem kosovských Albánců Ibrahim Rugova, zastánce nenásilí, s nímž se ovšem (jugoslávský) prezident Slobodan Miloševič deset let odmítal bavit. Prostě zrušil albánskou autonomii a neudělal žádný další krok. Kdyby Rugovu respektoval, nemusela se dostat k moci UCK. Můžete jít ovšem ještě dále do minulosti a argumentovat tím, že Miloševič zrušil autonomii, protože Albánci podřezávali Srbům ovocné stromy a škodili jim i různými jinými způsoby. Váš výsledný postoj bude hodně ovlivněn tím, odkdy chcete příběh Srbů a Albánců sledovat. Netvrdím, že to je jediný faktor, ale rozhodně je důležitý. Je to jen modelový příklad dokládající, že tu máme rovinu faktů, dále rovinu interpretace těchto faktů, a konečně ještě rovinu ideologie. Nikoho asi nepřekvapí, že ten, kdo si váží Vladimíra Putina, bude znát a šířit především informace o zvěrstvech kosovských Albánců, ačkoli Putin je Putin a Kosovo je Kosovo. A asi málokoho překvapí, že ten, kdo považuje za příčinu všeho zla islám, bude rovněž hájit Srby a nikoli Albánce. Je ovšem možné, že Srby bude hájit i ten, kdo za příčinu všeho zla nepovažuje islám, ale židy. Ano, náš svět je složitý.

A protože je tak složitý, hledáme k němu jednoduchý klíč. Nevyznáme se v něm, ale mnozí mají pocit, že "to všechno někdo řídí". Lidé, kteří nabydou této "jistoty", zpravidla poměrně rychle dojdou i k závěru, že vědí kdo, a přijmou určitou ideologii. Podle té si potom vybírají fakta – a jejich interpretaci. Zastánci určité ideologie běžně shromažďují fakta, která potvrzují jejich ideologii nebo která jsou s ní alespoň v souladu, a opomíjejí fakta opačná. "Vůči těmto informacím jsem jaksi imunní," napsal mi s určitou bezelstností jeden kritik. Záměrně neuvádím, z které strany mě kritizuje, to je pro účely tohoto článku jedno. Ano, tento postoj už se blíží postoji "už jsem si udělal svůj názor, nepleťte mne fakty".

Zastánce ideologie pak má dojem, že našel onen kýžený klíč. Pak třeba všechny mé články hodnotí podle toho, zda jeho klíči odpovídají. "Dane, kdybys věděl, že Václav Havel byl svobodný zednář, nikdy bys o něm nemohl psát pozitivně." V tomto případě je ideologie jasná a snadno čitelná: Za zlo ve světě mohou svobodní zednáři. Dříve to byly čarodějnice, ještě o pár století dříve židé.

Zastánce ideologie po vás někdy velmi vehementně žádá, abyste přijal jeho základní premisu. Jsou lidé, kteří jsou přesvědčeni, že celá sametová revoluce proběhla v režii StB. Pokud si to nemyslíte, nebo pokud jen vzbudíte dojem, že o tom nejste skálopevně přesvědčeni, dají vám najevo svou nelibost. Platí zde, řečeno slovy básníka: "Kdo něco na tom nechápal, nepochopil již nikdy nic. Kdo trochu tomu rozuměl, pochopil ihned všechno." Pokud si nemyslíte, že to vše byl komplot StB (zednářů, bilderbergské skupiny, dříve třeba židobolševiků), jste ubožák a vlastně nemá cenu se s vámi bavit.

Ideologická zaslepenost někdy vede ke komickým situacím. Zmíním jednu: český "boj" o pomazánkové máslo. Klausův poradce Ladislav Jakl se nechal natočit televizí, jak si ostentativně, natruc Bruselu, maže na chléb pomazánkové máslo. Možná se nikdy nedověděl, jaká je jeho historie. Pomazánkové máslo vymysleli čeští "potravinoví chemici" v dobách normalizace, kdy Československo v zoufalé snaze získat valuty prodalo veškeré vyprodukované máslo do zahraničí. V téže době dostali naši potravinoví chemici bojový úkol vymyslet nějaké využití pro syrovátku z vojenských skladů. Výsledkem byl skvost – pomazánkové máslo. Dvě mouchy zabité jednou ranou: náhražka másla a využití pro kazící se suroviny. Odpůrci "Bruselu" většinou tvrdí, že jsou pro společný trh. Nicméně každý trh potřebuje určitá pravidla – i ten, který tvoří Evropská unie. A jedním z jeho pravidel je zákaz klamání spotřebitele. Normální máslo má obsah tuku osmdesát a více procent; pomazánkové máslo něco málo přes třicet. Němci a Rakušané, kteří občas nakupují v pohraničních obchodech, většinou vědí, že "máslo" je "Butter", slovo "pomazánkové" už ovšem nerozšifrují. Název "máslo" se pak stává klamáním spotřebitele. Chceme-li být součástí společného trhu, musíme přijmout jeho pravidla. A tak "pravičák" Jakl nakonec bojuje za výdobytek socialismu. Kouzlo nechtěného.

Odpůrce Evropské unie – je-li v moci ideologie – taky neuslyší rád, že celá EU má méně úředníků než město Paříž. Toto také není základní informace, která by sloužila jeho ideologii. K té patří heslo "přebujelá bruselská byrokracie".

(Pro ty, kdo jsou zděšeni tím, co zde píšu, mám ujištění: Ne, nestal jsem se eurohujerem. Pouze chci brát vážně fakta a vyhnout se ideologizaci.)

Zaujatost ideologií vyvolává nelibost nejen nad určitou interpretací faktů, ale i nad fakty samotnými. Před lety jsem v jednom článku psaném pro Evangelický týdeník uvedl, že třicetikorunový poplatek u lékaře odpovídá jedné velké plzni v hospodě. Nijak dál jsem to nehodnotil. Jeden čtenář se přesto tak rozzezlil, že požadoval, aby mé články přestali tisknout. Snadno odhadnete jeho základní ideologický postoj: Pravicová vláda ožebračuje lid.

Bohužel, ideologií se může stát – a také často stává – i křesťanství. Nedávno mi vyšla kniha Vztahy, sex, rodina, v níž se mimo jiné poměrně obsáhle věnuji i otázce homosexuality. Jelikož je to otázka povýtce ideologická, snažil jsem se být co nejvěcnější a uvádět především fakta. Nicméně knihu teď odmítají jak ti, kdo si myslí, že jsem na homosexuály příliš tvrdý, tak ti, kdo si myslí, že jsem na homosexuály příliš měkký. Že si někdo dá tu práci a snaží se sehnat a publikovat relevantní data, zřejmě ani jednu stranu nezajímá, nebo to přinejmenším neocení.

Co navrhuji? Mám čtyři návrhy:

1) Pokud se nemůžeme vyhnout ideologii, zvolme si tuto: Budeme považovat každého člověka za nesmírně cennou lidskou bytost, kterou nepřestává být, ani když se mýlí a nesouhlasí s námi.

2) Připusťme, že má-li názory zásadně odlišné od těch našich, nemusí to být dokladem jeho morální zvrácenosti. Možná prostě vychází z jiného souboru vstupních informací a tyto informace jinak vyhodnocuje.

3) Počítejme preventivně s tím, že i náš odpůrce může mít relevantní argumenty, a buďme si vědomi naší podvědomé snahy vytěsňovat to, co se nám "nehodí do krámu".

4) Dejme si velký pozor na to, aby primární informace, tedy základní fakta, která uvádíme, byla skutečně ověřená. Pokud je ověřit nemůžeme, tak je buď vůbec nešiřme, nebo je šiřme s upozorněním, že data nemohla být ověřena.

Pokud budeme věřit, že Bůh je nade vším a že je to on, kdo je garantem naší hodnoty, pomůže nám to od snahy mít na vše vyhraněný názor. Čím jsem starší, tím častěji říkám, že to či ono nevím. Tato nevědomost mi na ceně neubírá. Je lepší nevědět, než šířit nepravdy.

Vynaložme všechnu snahu na to, abychom shromažďovali důležitá a relevantní fakta. Znalost faktů je velmi cenná a mnohem užitečnější než názory sypané z rukávu.

Snažme se čelit podvědomé snaze utvrzovat se nelegitimně v našich názorech. Zde uvedu příklad: Před nedávnem přistály v mém počítači záběry na muslimy v Benghází hanobící hroby evropských vojáků padlých tam v druhé světové válce. Bez uvedení data, bez jakýchkoli bližších informací, pouze s komentářem, jak jsou ti muslimové hrozní. Okamžitě jsem autorovi napsal, že sice šlo o skutečnou událost, ovšem starou dva roky, dále že pachatelé byli obyčejní vandalové, ne nějaké státní orgány, a že libyjská vláda se za tento incident okamžitě omluvila.

A na závěr: Seč můžeme, snažme se bránit manipulaci. Aktivně i pasivně. Jak je mediální manipulace snadná, ilustruje obrázek, který tentokrát a zcela výjimečně přikládám k tomuto článku. Když tento boj prohrajeme, celá naše společnost se bude dělit na malé skupinky lidí, kteří si potvrzují své názory a nechtějí vědět, co se děje za jejich humny. Pak si totiž každý konstruuje ten "náš svět", který je sice přehledný a (nám) srozumitelný, ale pokud se v něm zabydlíme, hrozí nám, že nikdy nezjistíme, "jak to vlastně bylo doopravdy".

Dan-Drapal.cz

Institut Williama Wilberforce