Právě jsem doposlouchal rozhlasový komentář k přípravě důchodové reformy. Ministr Nečas s ní spojuje své působení ve vládě. Stínový ministr Škromach ovšem s Nečasovými záměry nesouhlasí. Je to jeden z příkladů, kdy by v naší zemi byla jako sůl potřebná kooperace, místo ní se ale stále znovu setkáváme pouze s konfrontací.

Jistě by si málokdo z nás přál návrat do dob, kdy u nás byl povolen jediný správný názor. Tehdy byla nepřítomnost zdravé konfrontace jedním z důvodů hluboké společenské stagnace. Potřebu správné konfrontace můžeme pozorovat v nejrůznějších oblastech života - třeba i ve sportu. Šachista, který sice studuje šachovou literaturu, ale nikdy se neodváží hrát se soupeřem silnějším, než je on sám, se těžko stane velmistrem, přestože může být nadaný. Totéž pozorujeme třeba u fotbalistů. Slávisté budou raději hrát s Arsenalem, přestože je pravděpodobné, že prohrají, než s celkem z okresního přeboru. Nemusí být přehnaně inteligentní, aby chápali, že konfrontace se silnějším soupeřem je může jedině posílit.

Jsou ovšem situace, kde na konfrontaci není čas a kdy je třeba kooperace. Když hitlerovské Německo napadlo Británii, nebyl už čas na konfrontaci názorů někdejších Chamberlainových přívrženců se zastánci názorů Winstona Churchilla. Všichni Britové museli spolupracovat, měla-li jejich ostrovní říše vůbec přežít.

Důchodová reforma, boj proti korupci, ba i protiraketový radar v Brdech jsou otázky, které vyžadují spíše kooperaci než konfrontaci (mám na mysli kooperaci parlamentních politických stran.) O potřebě důchodové reformy vědí všichni celou řadu let. Velmi by prospělo, kdyby politické strany, které mohou nadále v dalších otázkách mezi sebou srdečně nesouhlasit, hledaly v určitých vymezených oblastech možnost společného postupu. Zatímco v komunistických dobách chyběla zdravá konfrontace, nyní chybí zdravá kooperace.

Problém je, že s konfrontací namísto kooperace se setkáváme i na nejzákladnější rovině lidského soužití, totiž v rodině. Rodina byla od počátku míněna jako prostředí kooperace, nikoli konfrontace. To jistě neznamená, že muž a žena musí mít na všechny otázky tentýž názor. Mají ale některé společné úkoly, např. naučit se zdravě komunikovat a společně vychovat děti, abych zmínil alespoň ty, o nichž snad nebude sporu. Pokud se ale zamyslíme nad současnou uměleckou tvorbou a nad tím, co je prezentováno v médiích, zejména v televizi, nemůžeme nevidět, že příklady konfrontace vysoce převažují nad příklady kooperace.

Těžko stanovit nějakou pomyslnou hranici, za níž se už konfrontace stává sebezničující - pro rodinu či pro společnost. Mám ale obavy, že v české společnosti jsme už daleko za touto hranicí. Volá-li někdo po kooperaci, může se dokonce jevit jako slaboch. Ve skutečnosti ale třeba v takovém manželství je snaha o kooperaci mnohem dobrodružnější než snaha o konfrontaci. Ta totiž žádnou speciální výbavu ani úsilí nevyžaduje.

Nenechme se ale mýlit. Pokud se vztah mezi mužem a ženou líčí jako principiálně konfliktní, jak se to děje např. v radikálním feminismu (stejně jako ve veškerou diskusí odmítajícím primitivním patriarchalismu), pak lidé míjejí to, co proč byli vlastně stvořeni. Bůh nás stvořil pro kooperaci, nikoli pro věčnou konfrontaci. Domnívám se, že pokud nepřehodíme výhybky správným směrem nejprve v rodinách, na celospolečenské úrovni se pozitivního vývoje těžko dočkáme.