Tak jsem si dnes opět u ranního kafe poslechl povídání pana faráře Czendlika. Spolehlivě mne pohladí v prvé řadě jako „krajana Východočecha“, z chalupy i mého rodnéhoTýniště nad Orlicí to máme do Lanškrouna kousek. No a jeho host, Mgr .Dalibor Dostál, ředitel neziskovky Česká krajina, jejímž mnohaletým úsilím je mj. vnášet do ní zpět motýly prostřednictvím zubrů. praturů a divokých koní, byl prostě „hustej“, jak by řekly naše vnučky. Však už mne mnoho let těší , že se takové reminiscence na dobu bronzovou dočkaly nejen Milovice mého tankového mládí, ale nově i pražské kopce nad Vltavou.

Z onoho příběhu mne však navíc zaujal i pojem „vizuální znečištění/smog“. Tedy moderní ošperkovávání našich krajinných obzorů různými stožáry, vysílači, továrními komíny a – rozhlednami. Stavěnými módně i v údolích, snad i v rámci vzájemného pasování se mezi různými patriotickými obcemi. K těm bych byl spíše vstřícný, ač coby stále více lenivý a výhledově jistě imobilní senior si je už brzy blízce nevychutnám. No a na dálku mi nevadí zejména tam, kde jde o jejich rekonstrukce či zmrtvýchvstání. Jako třeba u nás na Velké Deštné. Ale čeho je mnoho, toho je příliš, že. Tož panu řediteli dávám obecně za pravdu.

Jednou z nich je můj vskutku jedinečný zážitek z počátku letošního srpna.

Ani nástup kovicénu mi naštěstí nezabránil dožít se kulatého výročí – osmička se potkala s dalšími dvěma v datu narození. Původně astronomicky Lev, teď možná trochu Rak (prý se posunula ekliptika) to musel přijmout. Čas letně prázdninový jako jindy nasměroval větší „oslavy“ až na podzim – ale trochu jsem si je přece jen dopřál. Počasí se vydařilo, a tak jsme si následujícího devátého srpna vyjeli na kopečky orlického předhůří.

Cílem byl tentokrát vrch „Šibeník“ nad Novým Hrádkem. Ve středověku tam stávala šibenice. Jak si ten poslední rozhled nad šíroširým krajem užívali odsouzenci, těžko říci. Ale jinak stojí za to, kol dokola. Mácha by si tu mohl deklamovat svoje „ach, zemi krásnou zemi, milovanou“.

Poslední dvě století přidala tomuto místu jiné priority. V pozdních třicátých letech toho dvacátého ozdobil temeno kopce obranný „řopík“, tedy kulometné hnízdo „Žižka“. Do kraje ale teď můžete koukat jen ze zbytku jeho betonové kupole.

Ale přišla léta devadesátá a již první vlna ekovětrákové strategie vedla kousek od něho ke vzniku komplexu moderních oblud s obřími lopatkami. Projekt soukromého investora byl po různých tahanicích konečně realizován v roce 1995. „Větrný park“, tvořený čtyřmi větrníky, měl mít celkový výkon 1,6 megawattu. Jenže od počátku trpěl obvyklou nemocí prototypů. Nadměrná hlučnost a opakované technické problémy si lásku místních obyvatel rozhodně nezískaly. A ti vzdálenější – jako my až od Dobrušky - byli obdařeni pohledem na monstra hyzdící romantický obzor nad údolími. Vizuální znečištění par excelence. Mně nejvíc připomínalo některé scenerie z původního filmu Planeta opic, v nichž obří varovné „Iksky“ nad skalami vymezovaly hranici „Zakázaného pásma…“

Nejsem žádným programovým nepřítelem „větráků“. Když jsem konečně po sametovce mohl začít objevovat západní reálie, uchvátily mne zejména vrtulové plantáže v mělčinách Baltu či Severního moře. Ale tady, v krajině hustě obydlené, vlídné, malebné… no fuj.

Soukromník pohořel, park později přebrala ČEZ , s novelizovanou strategií vybudovat místo čtyř dědečků jediný obří větrník. Opět se trochu rozpoutaly vášně, ale Novému Hrádku byl nakonec osud nakloněn. Tři větrníky ČEZ zbourala a ten poslední tubus prodala Novému Hrádku. A tak v roce 2014 byl schválen projekt rozhledny s přilehlým informačním střediskem. A šest let nato byl skutečně realizován.

Možno říci – parádně. Scenerie Planety opic zmizela, proměnila se ve vskutku elegantní krásno. Po mém soudu vizuálně nesmogové.

Točité vnější schodiště vás spolehlivě dovede na vyhlídkovou plošinu – sice „jen“ ve výšce 32 metrů, ale stačí to. Těch schodů je 183. Ušlapal jsem, udejchal jsem. Závraťovým povahám ovšem držím palce. Jak stoupáte po obvodu tubusu, můžete sledovat krajinu kol dokola. Jo, těsně pod plošinou už se schodiště drobet houpe. A to jsem šplhal za krásného bezvětrného počasí …

Takže potvrzuji: opravdu lze odtamtud dohlédnout až do Hradce (Králové) . A v souladu s informačními materiály vidíte prostým okem Kunětickou horu, hory Železné, samozřejmě panoráma Krkonoš i ten Ještěd. No a Orlické hory jak na dlani. Ale, zřejmě, výjimečně i jiné krásy, o nichž se prospekty nezmiňují.

Byl to podvečer všedního dne, svatojanští broučci někde dole v roští vstávali a na nedalekém parkovišti stála jen dvě tři auta. Informační středisko již zavřené, po cestě přede mnou šlapal do kopečka jen pár mladých lidí. Schodiště prázdné, mládí ho vzalo ztečí. Paličatě jsem zdolával okruh za okruhem, schody nepočítal – jen jsem občas používal trackingovou hůl jako orientační nástroj. Zapadající slunce už totiž kladlo ostrý stín kontrukce na lesík dole – a máváním hole se dalo určit, kolik mi ještě zbývá k ochozu. Hrdě jsem zdolal poslední schůdek, pozdravil mládí družně se vsedě bavící na ocelovém roštu a zády k nim začal fotografovat Eagle Mountains. Slunce mi hřálo záda – no a pak jsem se otočil s úmyslem zachytit také scenerie Nového Hrádku a pozůstatků hradu Frymburka…

Leč zůstalo jen u nápadu – a svůj mobil jsem bleskurychle schoval. Neboť v tom okamžiku se na mne dívala slunce dvě. Tím druhým byla – no jak to napsat – bazální část těla na bobku sedící a dolů čůrající dívky …Ale ano, cudně jsem se otočil . A takto přes rameno vyslechl i omluvu, nutno říci nijak rozpačitou, jejího průvodce … no prostě už to nemohla vydržet a když jste byl zády… Ne , nikdo v tom čase přímo pod námi po schodišti nestoupal . A bylo bezvětří a tubus má tvar silně konický…

Rozloučili jsme se se vzájemným porozuměním. Krása přírody, krása chvíle, krása okamžiku. Jak říká pan Lustig, cestující v bižu, od nás ze severovýchodních Čech, ve filmu Lotrando a Zubejda :

Svět je malý a o náhody v něm není nouze.. Jak to brát? Vlastně jsem dostal originální dárek k narozeninám. Mám si ho vysvětlovat tak, že i stáří může být aspoň vizuálně štědré , s trochu hořkým podtextem, že přítomnost takového dědka už vlastně okolí nevadí?

Leč celá příhoda měla ještě svoji třešničku na dortu.

Sedě již dole na lavičce u informačních tabulí a čekaje na svou paní, která už schody špatně zvládá, potkal jsem se s dvěma přímo výstavními motorkáři. Udělaní chlapi, tak po padesátce, v zřetelně dobré náladě. A slyšel . jak jeden říká druhému – hele Franto , já si ještě napřed odskočím támhle za keř. Vece Franta – no to bys mohl zvládnout i z té vejšky., věž i okolí jsou prázdné. Přiznám, v té chvíli jsem se neudržel a začal se chechat nahlas. No, bylo třeba vysvětlení, že se nesměju jim, mohl bych taky nějakou koupit. Ale pohled na jejich vytřeštěné tváře provázené výrazy typu „ no nekecejte, vážně?“ do celkového neskutečna onoho místa a času skvěle zapadal.

Inu rozmarné léto, jehož způsob nemusí být ani v kovicénu jen nešťastný…

Závěr rádoby futuristický.

Pevně doufám, že větrákové přízraky se už na Šibeník nevrátí a také obecně budou (nejen) českou krajinu vizuálně smogovat jen minimálně. Koneckonců, větry teď údajně foukají nějak hůř i v krajích jimi požehnaných a evropskou energetiku zcela jistě nezachrání. Možná i budoucí elekroauta si budou vozit svůj vlastní větrák nejen uvnitř, ale také na střeše... Ale i jako naprosto mizerný fyzik soudím, že tudy cesta nepovede. Třeba najde řešení nový německý kancléř/ kancléřka?