Jsem již starší muž a pořádám svůj archiv. Jsou v něm stovky dopisů z počátku sedmdesátých let, kdy jsem se ve vlastní zemi stal psancem bez práce i bez občanských práv.

Nechtěl jsem se s tím smířit, protestoval jsem. Komunistická vrchnost ve většině případů na mé ostré dopisy odpovídala.

V archivu jsou dopisy z prezidentské kanceláře, z prokuratur, z Akademie věd, z inspekce ministerstva vnitra, z Národního shromáždění... V roce 1976, jako čerstvý přistěhovalec, jsem napsal dopis švédskému sociálnědemokratickému premiérovi Olofu Palmemu. Zakrátko jsem dostal odpověď podepsanou premiérem: přečetl můj dopis a pokusí se pomoci.

Po jeho návštěvě v Moskvě jsem byl vyrozuměn vysokým švédským činitelem: má prosba byla projednána s generálním tajemníkem sovětské komunistické strany Leonidem Brežněvem. Palme doufá, že odpověď na jeho intervenci bude kladná. O rok později jsem zjistil, že švédský premiér nemluvil do větru.

Před necelými třemi lety jsem rozeslal alarmující dopis (který mj. spolupodepsali i dva senátoři a dva poslanci) 280 členům Poslanecké sněmovny a Senátu a dalším 24 ústavním činitelům. Statistika pro naši politickou scénu je více než tristní: 97 procent našich politiků vůbec nereagovalo, ačkoliv by obsah dopisu měl probudit snad i mrtvého.

Na Vánoce 2008 jsem rozeslal více než třiceti českým poslancům, senátorům a europoslancům malý dárek: důležitou knihu známého autora. Popřál jsem hezké Vánoce a vyjádřil naději, že si během svátečních dnů najdou chvíli času, knihu přečtou a zamyslí se nad jejím obsahem.

Skoro za čtyři měsíce poděkovali za můj dárek tři: dva dopisem a jeden e-mailem.

Byl jsem na Václavském náměstí svědkem alarmující scény a arogance naší policie. Napsal jsem o tom krátký komentář, který uveřejnil jeden z našich největších deníků. Obsahoval přesné časové údaje i SPZ policejního vozidla. Číslo služebního průkazu policisty, se kterým jsem jednal, jsem uvést nemohl: odmítl mi je totiž sdělit.

Již půldruhého roku marně čekám na odpověď policejního ředitele. Asi marně: v Česku se slušnost, zvláště u policie, zřejmě nenosí. V jednom z velkých českých deníků jsem objevil hrozné kydání hnoje na Francouzskou akademii věd. Napsal jsem komentátorovi (jehož jinak rád čtu), aby svou dezinformaci opravil. Neodpověděl. Napsal jsem tedy šéfredaktorovi s uctivou prosbou, aby ho k tomu přiměl.

Ačkoliv jsem v tomto deníku uveřejnil za posledních pětačtyřicet let hodně přes sto článků a komentářů a naivně si myslel, že jsem tam váženou osobou, šéfredaktorovi jsem nestál ani za krátký e-mail.

Podobnou zkušenost mám i s druhým velkým českým deníkem, kam také často přispívám. Před nedávnem mě redakce požádala, abych se vyjádřil k jednomu závažnému problému. Udělal jsem to rád, článek obratem vyšel.

Redakce však změnila titulek tak, že ze mne, fyzika, udělala v očích kolegů fyziků blbce. Nejsem upejpavá slečinka – takovéto věci se v životě stávají. Přesto jsem napsal slušný dopis panu šéfredaktorovi (s kopií patřičnému redaktorovi), že mě to mrzí a aby si příště dali pozor. Nestál jsem jim ani za řádku.

Kinderstube v naší společnosti zřejmě chybí nejen v politice, ale i v tisku. Mezi oběma šéfredaktory je rozdíl nejméně třicet let: ten starší asi pravidla slušného chování dávno zapomněl, ten mladší se jim zřejmě nikdy nenaučil.

Mohl bych ve svých úvahách ještě dlouho pokračovat, obávám se však, že bych narazil u redaktorů a nudil čtenáře.

Recept, jak poměry změnit, jsem zatím nevymyslel.

Bohužel.

MfD, 15.5.2009

Autor je jaderný fyzik