Zhlédl onehdy pan exprezident Václav Havel Wajdův film Katyň a takto zamudroval: Dost jsem o osudu polského a našeho národa přemýšlel a uvědomil jsem si jednu věc. V každé polské rodině je alespoň jeden mrtvý, kterého zavraždili nacisté nebo komunisté. U nás v každé rodině je alespoň jeden, který byl v komunistické straně. (Lidové noviny, 15. listopadu 2008) Aniž bych přeceňoval skutečnost, že mrtvého je těžko zavraždit - formulační lapsus, jaký by se proslulému spisovateli neměl přihodit - chci a musím zvolat: Žádný alespoň jeden, u všech hromů! Nikdo v mé rodině nebyl v komunistické straně, tak přísahám! Ujelo panu exprezidentovi pero? Je tak povrchní? Nebo, jak se občas literátům stává, našel si pěknou, údernou formulaci a chtěl ji uplatnit, ať odpovídá pravdě nebo ne? Kdybych byl urážlivý, mohl bych se na pana Havla našňupnout. Třeba soudí dle poměrů ve vlastní rodině, v tom bych se mu nechtěl šťourat, ale se vší rozhodností prohlašuji, že kam až v kruzích svého příbuzenstva dohlédnu, žádný majitel rudé knížky se v něm nevyskytl. Nevzpomínám si dokonce ani, že by se to komunisty nějak zvlášť hemžilo v rodinách mých přátel a bližších známých; pokud se vyskytli, byli spíš výjimkou a platili za černou ovci. Přijde ovšem na to, s kým se člověk kamarádí. Když je někdo samý Hájek, Kohout, Uhl a Dienstbier, může být, že propadne scestným představám. Nikoli, vysoce vážený muži, račte si osvěžit paměť, nebyla za oněch dob česká společnost promíchaná komunisty jako Popelčin hrách mákem, nýbrž se dost ostře dělila na část, v níž byl komunista bílou vránou, a na jinou, kde snad nepřevažovali, ale také nebyli žádnou vzácností. Což ostatně trvá až podnes.

Nerozepisoval bych se o úletu páně exprezidentově tak doširoka, kdyby neodpovídal jisté nepřehlédnutelné tendenci posledního času. Snad že už valem ubývá těch, kteří mohou podat svědectví o komunistickém panování v zemích českých, jeví se snaha rozložit náklad viny a ideologické zhlouplosti na bedra všech. Čemuž se není co divit; jest nemálo umělců starší generace, historiků a literátů, kteří ve dnech svého mládí radostně v modrých košilích juchali a poémy o Velikém Stalinovi skládali, a nyní by byli rádi, kdyby se jejich pravověrná pomatenost rozpustila, kterak dí páně Havlův neméně ctěný nástupce, jako cukr v kafi. To bych ještě nikomu zvlášť nezazlil, byla to šeredná doba a imunita proti zlu není dána každému. Obtížnější k prominutí je agresivní tón, jímž bývají sebeobranné filipiky vedeny. Proběhl nedávno zase takový skandálek: bylť vyznamenán - nevzpomínám si přesně jakou cenou - oblíbený popularizátor historie pan Zdeněk Mahler, načež se ozval v Lidových novinách hudební kritik Jan Rejžek a vytáhl na milého pana Mahlera celou ošatku ostud z jeho komunistické minulosti. Kdyby se býval nařčený pán omluvil, odpusťte, lidé, byl jsem trouba, byla by celá ta záležitost sprovozena se ctí. Ostatně pan Mahler na rozdíl od jiných nikoho neudal a ničeho agentem nebyl, jen tak po komunisticku konjunkturničil. Jenže on se nafoukl a urazil. A celý roj jeho obdivovatelů vyrazil do útoku na nebohého pana Rejžka pro ten neslýchaný zločin, že poukázal na ne zcela čisté prádlo toho věhlasného muže. Totéž, jen v daleko větším rozsahu, předcházelo v případě Kunderova udavačství, kdy se také vesmírem rozlehl pobouřený křik o tom, jak nedůležité je, co nepěkného kdy proslulý autor vyváděl, a jak je vše smazáno velikostí jeho díla.

Vraťme se však k začátku. Václav Havel, přiděliv do každé rodiny po komunistovi, pronesl jakési srovnání s Polskem, že ano. A vskutku, docela rád bych věděl, jestli i Poláci mají své aféry, v nichž je útočeno na toho, kdo se osmělil odhalit čísi komunisticky pošpiněný podolek, nebo je to tuzemská specialita. Pravdou jest, že velmi mnoho polských rodin má nejen své zavražděné mrtvé - jak rádi my Češi poukazujeme na něčí trpitelství a neradi na něčí statečnost - nýbrž i své hrdiny, nasadivší životy v nerovném boji s tyranií, kdežto v rodinách národa Žižkova jich je jako šafránu. Je snad tohle spodní tón té útočně-omluvné muziky? Té umanuté snahy rozmazat bázlivost, uhýbavost a bezcharakterní vypočítavost v čase temna na hlavy všech? Té nechuti přiznat, že byli a jsou i stateční v národě českém, kteří odolali pokušení utrhnout si jablíčko z bolševického stromečku? Nu, skončím už. Jsem již starší člověk a moji blízcí se z největšího dílu nalézají na pravdě Páně; i cítím povinnost se jich zastat. Neračte, vážení, namáčet jejich památku ve své špíně. Měli strastiplný život, staříci, ale nepokoušeli se ulehčit si jej podlézáním bolševikovi, ani nikdo jiný, kam až své příbuzenstvo znám. A nejen oni. Koho ostuda svědí, ať si vlastní hřbet drbe.

Převzato z Annonce s laskavým svolením autora

Hannover