Nesmrtelný ideolog komunismu Jaroslav Kojzar napsal do Haló novin své zamyšlení ku příležitosti zavraždění nevinného člověka - otce Josefa Toufara.

Pamětníci si jistě vzpomenou na úderné články zmíněného člověka ve stranickém deníku Rudé právo. Byly to vždy velmi ostře formulované filipiky proti všem nepřátelům socialismu, kteří se nacházeli jak vně, tak i uvnitř zadrátovaného prostoru s názvem Československá socialistická republika. Soudruh Kojzar byl jakýmsi praporečníkem tehdejší vládnoucí ideologie a zpravidla formuloval názory ÚV KSČ po svém. Jakákoli polemika byla nemyslitelná a politické desetiminutovky na pracovištích často citovaly jeho slova.

Místo toho, aby pokorně mlčel ke všem hrůzám, které jeho soukmenovci rozpoutali koncem 40. let minulého století, neváhá vytáhnout ty nejhorší fabulace a vyslovené lži, kterými proslul v dobách svého vrcholného působení. (Odkaz na článek zde.)

Ve zmíněném článku uvádí, že výslechy pátera Toufara „nebyly pro něj jednoduché“. Je to tvrzení na úrovni ptydepe nacistických ideologů, kteří likvidaci nežádoucích jedinců označovali jako „sonderbehandlung“ (zvláštní zacházení). Ony „nejednoduché výslechy“ skončily do měsíce smrtí nevinného člověka, kde očití svědci popisovali otce Toufara jako tělo zmučeného jedince. Soudruh Kojzar hodnotí v závěru svého článku smrt pátera Toufara jako „nepříjemnost pro vyšetřovatele“ (tento jeho výrok nelze slušně komentovat).

Dalším zajímavým postřehem tohoto soudruha je poznatek, že se „katoličtí preláti dali do války s tehdejším režimem již v polovině roku 1948“. Pakliže je poukaz na dodržování tehdejších zákonů o svobodě náboženského vyznání vyhlášením války, pak nejspíše lze se soudruhem Kojzarem souhlasit. Na toto „vyhlášení války“ pak soudruzi reagovali likvidací klášterů, řeholních společenství, vraždami kněží a sester, ostrakizací věřících a vypuzením kardinála Berana do exilu. Následovalo 40 let útlaku církví, špiclování kněží, znemožnění studia dětí věřících občanů atd. Chápu, že soudruh Kojzar může považovat onu válku za velmi jemnou, a to vzhledem k příkladu svých podobně smýšlejících soudruhů v jiných zemích, kde se podobné věci odehrávaly v daleko širším měřítku a s větší razancí.

To, že soudruh Jaroslav Kojzar nechápe některé duchovní záležitosti, je celkem logické. Ateistická výchova nedovoluje některým jedincům pojmout celistvost světa (tedy stránku hmotnou a duchovní) jako jednolitý celek Jeho výroky o tom, proč Bůh „dovolil sadistovi Máchovi provádět své výslechy“ , proč Bůh dovolil zvěrstva v Birkenau atd., jsou pouze potvrzením, že některým jedincům není dáno to, co jsem popsal v předchozí větě, a jakákoli diskuse je mařením času.

I přesto by měla být dána všem jedincům jakkoli smýšlejícím o povaze tohoto světa aspoň basální špetka slušnosti. Takové, která stupidními vývody neznevažuje mučednickou smrt zásadového jedince, takové, která neomlouvá vraždy a ideologický útlak společnosti, která prostě nedovolí psát podobné úvahy, o kterých musí ve skrytu duše (i on ji jistě má) vědět, že jde o nehoráznou lež.

Hnus, který ze sebe Jaroslav Kojzar vydal, je odpudivým příkladem, že existují z výše uvedeného předpokladu výjimky.