Zastupitelé Českých Budějovic rozhodnou 10. května o tom, zda bude Antonínu Zápotockému odebráno čestné občanství jihočeské metropole. Věřím, že se tak stane. Tento člověk byl totiž těžkým zločincem.

Antonín Zápotocký se narodil v prosinci 1884 v Zákolanech na Kladensku. Vyučil se kameníkem a mimo jiné pracoval v Praze při dokončovacích pracích na katedrále sv. Víta. Mnohem víc jej však lákala politika a v roce 1914 vstoupil do tehdejší Českoslovanské strany sociálně demokratické, kde náležel k čelným představitelům levicového křídla. A tak není vůbec divné, že v roce 1921 patřil k zakládajícím členům Komunistické strany Československa.

Jeho kariéra strmě stoupala po roce 1945 a on se stal jedním z hlavních představitelů komunistické moci v Československu, kdy postupně zastával posty předsedy Ústřední rady odborů, předsedy vlády a nakonec prezidenta. V této funkci v listopadu 1957 zemřel.

Patřil k předním představitelům komunistické strany a jeho podíl na jejich zločinech, které se snažil maskovat předstíranou lidovostí, rád prý chodil mezi dělníky do obyčejných restaurací, je nezpochybnitelný.

Mezi jeden z hlavních důkazů o podílu Antonína Zápotockého na těžkých zločinech socialismu patří zpráva tzv. Pillerovy komise. Jan Piller byl přední komunistický funkcionář, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let člen předsednictva ÚV KSČ a v letech 1968 – 1970 předsedou komise, jejímž úkolem bylo vyřešení problematiky rehabilitací osob nespravedlivě odsouzených v letech 1949 - 1954. Patřil k odpůrcům reformního hnutí uvnitř KSČ v roce 1968. Na straně 40 ve vydání z roku 1990 se píše „Některé nejdůležitější otázky – Bezpečnost, armádu, zahraniční politiku aj. - nikdy neprojednávalo (předsednictvo ÚV KSČ). Předseda strany Klement Gottwald je probíral jen v kruhu, svých nejbližších spolupracovníků (R. Slánský, A. Zápotocký, V. Široký).“

Z toho je jasné, že Antonín Zápotocký patřil k úzkému vedení komunistické strany, které rozhodovalo o všem podstatném a jeho podíl viny na justičních vraždách, brutálních vyšetřovacích metodách, vykonstruovaných procesech a protiprávním věznění tisíců lidí je neomluvitelný a nezpochybnitelný.

Na straně 63 Zprávy Pillerovy komise se dále píše, že Zápotocký patřil k těm čs. komunistickým představitelům, kteří byli informováni o všech chystaných bezpečnostních akcích. Zápotocký připojil svůj souhlas rovněž k zatčení slovenských komunistů Vladimíra Klementise, Gustáva Husáka, Ladislava Novomeského a dalších.

Antonín Zápotocký se podílel i na hrubém zasahování stranických špiček do soudních procesů. Patřil mezi ty, kteří dopředu schvalovali soudní rozsudky. Tak například Klement Gottwald v rámci známého procesu v roce 1952 se Slánským řekl: „Dáme deset špagátů (trestů smrti) a tři doživotí. Přesně tak nakonec dopadl verdikt Státního soudu v Praze. Lidé byli mučením přinuceni k naučeným výpovědím, které opět schvalovali Zápotocký a spol., stejně tak jako řeči soudců, prokurátorů a obhájců. Čili šlo o dokonale dopředu vykonstruované soudní procesy a bezprecedentní útok na nezávislost justice. Něco takového se tady nedělo ani za Rakouska-Uherska.

Zápotocký se rovněž aktivně podílel na zatčení bývalého generálního tajemníka a dalšího čelného komunisty Rudolfa Slánského. Ten byl večer v den zatčení u něj se svoji manželkou na návštěvě a on zdržoval jejich odchod do doby, než dostal od Státní bezpečnosti pokyn, že k zadržení Slánského v jeho vile je už všechno připraveno.

Zápotocký je samozřejmě zodpovědný i za perzekuci nekomunistů. Jako člen tzv bezpečnostní Pětky (komunisté vytvářeli různá neformální, seskupení, trojky, čtyřky, pětky atd., které rozhodovaly o podstatných věcech) doporučil neudělit milost generálu Heliodoru Píkovi odsouzenému ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti.

Nelze ho zkrátka oddělit od zločinů tehdejší doby. On je za ně plně zodpovědný.

Jako prezident republiky v květnu 1953 popřel dva dny předem, že se chystá měnová reforma, která ožebračila československé občany o jejich úspory. Na mnoha místech se konaly masové protesty, největší v Plzni, proti tomuto znehodnocení měny a Zápotocký podpořil represe proti jejich účastníkům.

Vilém Hejl v knize Zpráva o organizovaném násilí píše na str. 219 o zatčení starosty obce Kyje u Prahy Josefa Zloského v květnu 1945 na základě falešného obvinění, že udal šest místních komunistů nacistům. To se neprokázalo, naopak vyšlo najevo, že sám Zloský byl dvakrát udán nacistům. Byl proto propuštěn z vazby. Později byl však kvůli vyvrácenému obvinění komunisty lynčován a musel být ošetřen v nemocnici. O tomto případu promluvil 28. února 1946 v Prozatímním národním shromáždění poslanec Zápotocký. Neodsoudil však křivá obvinění Zloského i zločiny na něm spáchaném. On napadl „psaní a volání těch stoupenců starého práva a spravedlnosti, kteří brečeli a skuhrali nad nespravedlnosti, křivdami a bezprávím, kterých se prý naše nové demokratické instituce, národní výbory a jejich vyšetřovací komise, Národní stráž bezpečnosti, závodní rady a spol. na kolaborantech dopouštějí.“ Čili se postavil na stranu násilníků, kteří zbili nevinného člověka.

Výmluvné svědectví podává o Zápotockém ve své knize vzpomínek Kuneš Sontag, syn stejnojmenného významného prvorepublikového politika, který s nim byl za II. světové války vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Sontag uvedl, že tenkrát Zápotockému zachránil život, když za něj intervenoval v situaci, kdy budoucí prezident dostával dopisy a peníze na cizí adresy a nacistické vedení tábora na to přišlo. Praxe byla taková, že každý vězeň si mohl dopisovat pouze s jednou adresou. Někteří vězni však neměli žádné příbuzné, neměli si s kým dopisovat, a tak je k dopisování využívali druzí. To se samozřejmě nesmělo a Zápotockému hrozil trest, třeba v podobě zařazení do nějaké náročné pracovní skupiny. Ve svém věku by to Zápotocký nemusel přežít, ale Sontag jej zachránil. V padesátých letech uvěznili Kuneše Sontaga pro změnu komunisté, a jeho přátelé požádali prezidenta Zápotockého o udělení milosti. Ten řekl, že mu ji neudělí, ale Sontag bude propuštěn po polovině trestu. Existují také svědectví o tom, že Zápotocký působil v Sachsenhausenu jako kápo a týral jiné vězně.

A na závěr takové srovnání. V prosinci 1920 patřil Antonín Zápotocký mezi organizátory generální stávky v Československu, která v některých oblastech (Kladensko, Třebíčsko, Hodonínsko) přerostla v pokus o ozbrojený státní převrat. Její původci pak byli logicky odsouzeni. Většinou obdrželi roční tresty vězení, nejvyšší trest, osmnáctiměsíční pobyt za mřížemi, vyfasoval Zápotocký. Propuštěn však už byl po devíti měsících na amnestii prezidenta Masaryka. Další slova jsou myslím zbytečná.

Čestné občanství si Antonín Zápotocký, který je spoluzodpovědný za smrt mnoha svých občanů, obludné represe a teror proti stovkám tisíc svých spoluobčanů, nezaslouží nikde v České republice.