Společnost US Airways patřila do 15. ledna 2009 k těm, které se z pohledu hodnocení péče o zákazníky umisťovaly v USA na posledních příčkách. Po „zázraku na řece Hudson“ však odvedla skvělou práci v oblasti krizového managementu. US Airways získaly prestiž a staly se důvěryhodnou společností. Třetina cestujících letu 1549 už s nimi už od té doby letěla znovu (únor 2009). Klíčový předpoklad vytvořil kapitán Chesley Sullenberger, avšak stejnou zásluhu mají ti, kdož nastavili následné procesy, i ti, kdo bezprostředně pomohli cestujícím zvládnout šok, předali jim na břehu řeky v mrazu hotovost, oblečení, mobily s kreditem, zařídili ubytování a stravu. Komunikace fungovala k profesní komunitě, postiženým a jejich rodinám, k médiím, veřejnosti a politikům. Komunikace efektivního řešení zastínila medializaci původního problému – havárie.

Můžeme se dohadovat, zda je naše ekonomika v recesi nebo už v krizi. Na palubě letu 1549 na to měli méně času. Zásady krizového řízení a krizové komunikace jsou však stejné.

Nejcennější součást ekonomiky chodí v botách. Ivan Gabal v Respektu (09/2009) napsal: „Stres z nejisté budoucnosti a pochybnosti o účinnosti protikrizových plánů mohou mít velký vliv na to, jak budou vypadat sebezáchovné reakce lidí. Je to problém, který přesahuje teorie o tržní ekonomice. Nedůvěra však také může mít pozitivní efekt: podněcuje tvořivost a hledání vlastních řešení.“

Bez efektivního systému komunikace nelze krizový management zvládnout. Sebelepší plán na záchranu a restart ekonomiky nemůže zafungovat, nebude-li sdělen, vysvětlen a akceptován a na základě toho realizován. To předpokládá urychlené vytvoření systému komunikace, jejích priorit, časové osy a realizačních plánů a scénářů, s alokací příslušných kapacit lidských i finančních. Její scénář musí být součástí každého plánu na řešení. V poměru k nákladům na zmírnění dopadů krize je to marginálie, z pohledu jejich efektivnosti je to klíčový úkol. Už jsme tu ostatně za státní (daňové) peníze měli komunikační kampaně k mnohem méně závažným tématům, ekonomickým, národoveckým či politicko propagačním.

V prevenci ani ve vlastním boji s krizí nesmí být žádný úkol, který by neměl svou komunikační větev a tyto jednotlivé větve musí být vytvářeny ve vzájemném souladu a proporcích. Aby toho nebylo málo, úkoly pro komunikační tým musí vznikat v konsensu politiky a ne politikaření, v zájmu optimalizace výsledků a ne parciálních zájmů politických subjektů, regionálních uskupení či ekonomických odvětví a participujících agentur. Asi to nepůjde bez reprezentativního, kvalifikovaného a konsensuálního týmu krizového řízení, z něhož budou ony impulsy vycházet. Nejde o zásluhy, jde o řešení. Vytvoření systému komunikace a její fungování je pak conditio sine qua nón smysluplnosti všech ostatních aktivit a dnešních i budoucích sanačních miliard. Jinak naopak zafungují jako sněhová koule na lavinovém svahu.

Autor se zabývá komunikací