V sobotu 30. 4. 2022 uspořádal spolek Hnutí pro život ČR svou tradiční akci, která se letos zaměřila na pomoc rodinám s více dětmi. Zcela upřímně uvádím, že se spolkem spolupracuji. Pochodu jsem se zúčastnila, a tak jsem zaznamenala i reakce kritiků či přímo odpůrců Hnutí, které nabízí pomoc a doprovázení nečekaně těhotným ženám.

Pochod začal mší v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Na začátku mše promluvila ředitelka Linky pomoci Zdeňka Rybová. Prakticky ihned po jejích prvních slovech se před oltář dostala skupinka mladých dívek a pokoušela se rozbalit transparent. Nepodařilo se jí to zásluhou ochranky. Výstup byl připravený skvěle včetně nachystaného „vlastního“ fotografa. Akce však aktivistkám nevyšla.

Průvod pokračoval na Klárov a po Mánesově mostu směrem k náměstí Jana Palacha. A právě tady čekali po obou stranách mostu a před Rudolfinem odpůrci pochodu. Hesla – moje děloha, moje tělo, moje volba. Nu dobrá, však jim ji nikdo nebere! Průvod pro život měl svá hesla napsaná, nepokřikoval. Zato pro-potratoví aktivisté svá hesla skandovali. Ne, neměla jsem pocit, že by jakkoli mohli lidi v průvodu, většinou rodiny s dětmi, ohrozit. Zažila jsem takový průvod poprvé, tak jsem si musela položit otázku, proč to ti převážně mladí lidé dělají? U nás je přece potrat legální, když chtějí, nikdo jim nebrání. Co je tedy vede na ulici vyjádřit svůj protest proti Hnutí pro život, které nikomu práva neubírá? Navíc pro svou práci HPŽ neinkasuje, na rozdíl od různých jiných spolků a uskupení, ani korunu z veřejných peněz formou grantů či dotací. Proč tedy vadí tak, že si na ně pro-potratová mládež počká a pokřikuje?

Nepřišla jsem na jiný, menší důvod, než je svědomí. Svědomí, které každému z nás zrcadlí pravdu. Sexuální revoluce, postavení ženy, její volba o těhotenství. Fajn. Potrat jako řešení důsledků volného sexuálního života. Co víc si v mládí přát! Názvosloví tomu odpovídá – přerušení těhotenství. Přerušit lze cokoli. Oběd, jízdu i sex. A později pokračovat. Ale těhotenství, tedy život, přerušit nelze. Potrat proto nemůže být přerušením těhotenství, ale jeho – eufemisticky řečeno – ukončením. Potrat je definitivní řešení, ukončení života, zabití. A takto pojmenované může vadit, protože se svědomí přihlásí, ať je jeho nositel kdokoli a ať se třeba sebevíce snaží ho umlčet. Být vrahem nikdo nechce. Až do sexuální revoluce jím ale zcela otevřeně žena, která těhotenství ukončila, byla.

Na Mánesově mostu jsem však zaslechla i jedno heslo, které mě opravdu zaujalo. Jeho skandování iniciovala mladá, krásná dívka v přiléhavém, barevném overalu. Znělo: „Vaše děti budou jako my!“ Ano, to je možné. Pokud budou naše děti žít ve společnosti, kde nebude korektní mluvit o potratu jako o zabití, pokud se ve školách budou učit, že když už se stane tato „nehoda“ těhotenství, je řada způsobů, jak se s tím v naší době vyrovnat, pak ano.

Kdybych měla dostatečně silný hlas, asi bych na toto heslo odpověděla: „Naše děti možná budou jako vy, ale v té době už vy budete možná jako my!“ A kdybych mohla s tou krásnou dívkou a jejími kolegy a kolegyněmi promluvit, pak bych řekla: „Kdyby byli vaši rodiče jako vy, pak vy byste tu možná nebyli.“

Avšak křičící ulice mezi slogany, hesly a gesty čas na diskusi nemá…