To není žádná one man show

David Rath je schopný rétor, politik, manipulátor, ale i komik. Jeho zásobárna gest a dovednosti měnit mimiku obličeje, za který by byl vděčen leckterý metrosexuál, mu jistě spolu s voliči otevřely dveře do poslanecké sněmovny.

Nyní se média přou o to, kdo má právo mu tyto dveře před jeho nosem, citlivým na různé příležitosti, přibouchnout. Než se někdo ochotný najde, vzdejme panu Rathovi hold za jeho komické výstupy, jimiž dokázal rozesmát i nejzasmušilejší tvář myslící bytosti, která tušila, jak jednoho dne snad pan Rath a jemu podobní ve vysoké politice skončí, ba co více, ač ateisticky založená upřímně se modlila za to, aby se tak stalo.

Svými posledními výmluvami nad záhadnou krabicí, kterou neměl náladu policistům svěřit do péče, ani k nahlédnutí, pan Rath dokázal, že je komik par excellence, neboť jako jeden z mála dokáže žertovat i s oprátkou na krku. Pohádka o příchodu na návštěvu, kde darem dostal krabici s vínem, v níž policisté pro pana Ratha naprosto nepochopitelně objevili 7,5 milionu, snad překonala všechny jiné povídačky o igelitkách s miliony, darovanými zcela nemajetným strýčkem, a podobné.

Nebo naopak pan Rath dokázal, že ty hlouposti, co z něj padaly a co jsme tedy snad omylem považovali za vtipné bonmoty, myslel smrtelně vážně a komičnost tím vzniklé situace vlastně nikdy nechápal? Jistě nás nechtěl pobavit v zábavné scénce v nezapomenutelném duetu s panem Mackem. Ale proč nás tedy baví veselou historkou o tak rozsáhlých proměnách vína v českou měnu? Jen dobrý vtip totiž stojí za to s úspěchem opakovat. A tento vtip je dost dobrý na to, aby vkročil do každé rodiny a tam se pak tradoval z děda na vnuka po staletí.

Rathovo divadlo nese značku kvality, nově i značku kvalitního vína. Bohužel vstupné na Rathovo divadlo bylo pro občany dost drahé, a tak úsměv tuhne na rtech při pomyšlení, kolik peněz z kapes daňových poplatníků dokáží soudobí herci z politické scény ČR odklonit prostřednictvím různých dotací a pobídek na všemožné zakázky nejen na svá konta, do svých kapes, ba i krabic a igelitek, ale také svým spřáteleným firmám a vybraným personám, samozřejmě na jejich konta, do jejich kapes, krabic a igelitek.

Nyní se tedy média přou o to, zda vůbec někdo a kdo vlastně má právo mu tyto dveře před jeho nosem, citlivým na všemožné příležitosti obohacení sebe a své spřízněné, přibouchnout. Otázka by se dala interpretovat i takto: Nenašel by se už konečně někdo, kdo by jeho a jemu podobné dokázal ze Sněmovny vypráskat?

Vždyť tyhle jejich komické i hororové kousky a kusy nejen že si nezaslouží stotisícové a milionové honoráře, odměny a náhrady, ale dokonce v některých speciálních případech si zaslouží vystavení účtu za jimi zapříčiněné škody státu a občanům.

Čili lapidárně řečeno – nikoli Kalouskovy složenky občanům s dluhem 141 000 Kč na hlavu občana, ale účet vystavený hospodářskou kriminálkou na rodná čísla konkrétních politiků, lobbistů, podnikatelů a dalších jejich přicmrdávačů, třeba i informovaných a šikovných mluvčích. I lhaní občanům a zatloukání prohřešků nese stopy spoluviny, tudíž si zaslouží podíl na vyplácených odměnách.

Převzato z JanaSimonova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky (její další blog: Simonova.blog.cz)