V ústavu pro choromyslné početně převládají blázni nad lékaři a ošetřovateli. Dle zásad demokracie by tudíž měli v blázinci rozhodovat blázni.

Ono je to s těmi zásadami vůbec všelijaké. Nedá se na ně naroubovat úplně všechno; a když, rády se rozběhnou někam, kde se z nich stává čiré bláznovství, někdy i docela pěkně násilnické. Ale k věci: šestého dne tohoto měsíce září zemřel v požehnaném věku pětadevadesáti let Robert Mugabe, president samostatné – neříkám, že svobodné – republiky Zimbabwe. Jak se tak pročítám jeho životopisem, zlatými písmeny se do knihy dějin právě nezapsal. Za jeho vlády dosáhla inflace zimbabwské měny světového, dodnes nepřekonaného rekordu 231,000.000 %; zato však uměl dokonale a nesmiřitelně nenávidět.

„Bílí jsou naši nepřátelé, a jako takové je nenávidíme,“ vyhlásil na adresu čtvrtmilionové bělošské menšiny. To ovšem nebyl rasismus, kdepak. Rasistou může vždy a bez výjimky být pouze příslušník evropské civilisace, že ano. Ať jsem pes, ale nedám si navléci toto kajícnické roucho, jehož podšívkou je pokrytectví.

Další sled dějů byl předvídatelný. Bílé farmáře dal Mugabe, slavený tehdy západním tiskem co vzor africké demokracie, vyhnat z jejich produktivních, dobře vedených farem, aniž mu přišlo na mysl – nebo přišlo, ale nedbal toho –, že tak podvrací sloup, o nějž se opírala hospodářská výkonnost země, zvané za starších, kolonialistických časů Jižní Rhodesie (na rozdíl od Rhodesie Severní, dnes Zambie. Není o ní dohromady slyšet, patrně že se tam nestačila rozplemenit africká odrůda marxismu.)

Zrekvirované farmy Mugabe porozdával svým příbuzným a kamarádům, kteří je dokázali během krátké doby zplundrovat; a bílí farmáři, co měli dělat, se jako jeden muž vystěhovali do sousední Jihoafrické republiky netušíce, že je africká demokracie zanedlouho dožene i tam.

Nicméně zůstává skutečností, že Mugabeho vláda byla r. 1990 stvrzena všeobecnými volbami; i kladu si otázku, je-li za všech okolností tak moudré respektovat zásadu, dle níž o osudech společnosti rozhoduje většina jejích příslušníků. Za příklady se nemusíme vydávat až do Afriky; také lid český, zpitomělý nevybojovaným vítězstvím, si na sebe v posledních jakž takž (zdaleka nu úplně) svobodných volbách roku 1946 rozhodujícím podílem hlasů zvolil komunistickou tyranii. Ale i bez tohoto příkladu: nastanou někdy situace v dějinách národů, kdy stačí jeden nezodpovědný tlučhuba trousící kolem sebe sliby, jež ho ani nenapadne splnit, a většina zklamaná dosavadní politikou se za ním žene jako hovězí stádo… musí to být? Nenašel by se způsob, jak se při zachování demokratických zvyklostí zprostit diktátu poblouzněné většiny?

No, našel by se, a ne jeden. Tak například platíval až ro roku 1907 v království českém volební řád podmíněný tzv. censem, majetkovým či společenského postavení. K tomu by nebylo třeba se vracet; stačilo by volební právo vázané na určitou výši daňového odvodu, neboť není důvodu, proč by měl spolurozhdovat o osudech státu ten, kdo k jeho provozu halířkem nepřispěje. Rovněž tak by nebylo na škodu připomenout veřejnosti, že volební akt není samozřejmost, nýbrž privilegium, jemuž stojí za to něco obětovat. Kdyby si občan nejprve musel obout boty, běžet na volební středisko dát se zaregistrovat, eventuelně za registraci i nějakou tu kačku zaplatit, už to by odfiltrovalo ty, kdož si bez skutečného zájmu jen tak rádi politicky zafandí. Volební účast by ovšem klesla přenáramně, ale to právě by mohla být cesta ke kvalitní demokracii: vyjádření občanské uvědomělosti, hledící dál a šíř než k okamžitému osobnímu užitku.

Čímž jsme se ovšem dosti vzdálili zemi zvané Zimbabwe a jejímu diktátorskému nebožtíkovi… nebo ani tak moc nevzdálili? Jedno z obojího vyplývá: demokracie není hračka, již lze svěřit do rukou každému, kdo má dvě uši a nos mezi nimi. Vznikla na půdě Západu a pouze tam také funguje; přesazena jnam se stává svou vlastní karikaturou, v africkém případě i nástrojem samozničení.

Hannover, 12. září 2019