Už na první pohled je otázka týkající se počtu pohlaví nesmyslná. Člověk jako živočišný druh Homo sapiens je přece odjakživa dvoupohlavním živočichem. Každé malé dítě ví, že existuje pohlaví mužské a ženské. Vědí to sice malé děti, ale důrazně to zpochybňují různí mudrlanti všelijakých moderních směrů. Veřejné mínění je dokonce prostřednictvím těchto pavědeckých odborníků zmanipulováno k budování několika druhů různých toalet, kam by mohli chodit nerušeně konat své intimní potřeby příslušníci všelijakých „nových“ pohlaví.

Když se před léty ta nová pohlaví objevila, bylo zvykem označovat jejich příslušníky zkratkou LGBT. Pojmenování byla jasná, i když bylo na první pohled patrno, že se tu míchají hrušky a jablka. Vždyť přece „B“ a „T“ sem vůbec nepatří; pohlaví zůstávají stále dvě. Lesby a gayové jsou ženy a muži dávající při výběru partnera přednost tomu stejnopohlavnímu. Písmenem „B“ bývají označováni „bisexuálové“, jejichž existence je problematická, protože jsou to přece stále muži a ženy. Nemají zvláštní „třetí“ pohlaví, ale při výběru partnera si mohou vybírat zase jenom muže nebo ženu. Dělají to někdy i střídavě většinou proto, aby se činili zajímavými, nebo demonstrovali často dočasnou odlišnost. Nikdy totiž nejsou orientováni 50 na 50, ale vždycky jedno pohlaví převažuje; dokonce se v průběhu života i opakovaně mění.

S tím „T“ je snad největší potíž. V žádném případě to není další pohlaví. Jsou to opět muži a ženy, kteří se cítí být pohlavím opačným. Jsou to muži v ženském těle a ženy v těle mužském. S dřívějším zcela běžným označením „transsexualita“ často nesouhlasí, protože tam jim zaznívá ten neblahý výraz „sex“. Přece se nejedná o sex, ale celkové životní zaměření. Mnohem přijatelnější je tedy pro ně výraz „transgender“.

S tím slovem „sex“ je problém zejména v češtině. Už v termínu „sexuální výchova“ mnozí vidí nemravnost. Je to něco neslušného, společensky nepřípustného. Angličtina je v tom shovívavější. Když jsem před lety letěl do Londýna, dostal jsem ještě před přistáním na letišti Heathrow od stevardky k vyplnění formulář pro statistiku, kde kromě jména a data narození byla rubrika „sex“. U většiny Čechů totiž jejich jméno obsahuje informaci o jejich pohlaví, a nemusí se tedy k pohlaví zřetelně hlásit. V poslední době mnoha lidem do hlavy nasadily sociální sítě přesvědčení, že to není tak jednoznačně jasné, nebo že po tom nikomu nic není. Třeba se dotyčný jedinec jmenuje Karolína Světlý, Božena Němec, nebo Anastázie Smetana. Naivně se očekává, že do příslušné rubriky „sex“ napíše „M“ (male), nebo „F“ (female). Jak jsem byl ještě před 20 lety bláhový! Do příslušné rubriky, která by měla být dnes nazývána „gender“, jsem napsal „male“ a pásl jsem se na rozpacích vedle mne cestující angličtiny neznámé české dámy, která opisovala a marně přemýšlela, co mám asi malého. Nakonec tedy do rubriky „sex“ napsala hrdinně „3x týdně“.

Označení „gender“ bylo přijato z mluvnice, kde označovalo „rod“. V mluvnici je mužský, ženský a střední, v biologii je i dítě buď mužem nebo ženou. Gender jako biologický termín je prý v biologii přijatelnější než „pohlaví“, „rod“ nebo dokonce „sex“. Tímto termínem se označila dokonce celá vědecká disciplína, která dnes zasahuje do literatury, lingvistiky, historie, politologie, sociologie, antropologie, kinematografie, estetiky, mediálních studií, vývojové psychologie, práva i medicíny. Kromě toho se věnuje také studiu rasy, etnicity, národnosti, sociálního postavení a postižení. Tato mamutí disciplína se jmenuje „gender studies“. Nepochybně to zní vědečtěji a učeněji než „pohlavní“, „rodové“ nebo dokonce „sexuální“ studie. Jelikož pak studuje mužství a ženství z hlediska vzájemných mocenských dynamik a strukturami diskriminace na základě pohlaví, není překvapením, že více než 90 % „vědeckých“ pracovníků těch gender studies je pohlaví ženského a tato studia jsou zaměřena feministicky. Rovnost pohlaví zde často zůstává jen zbožným přáním.

Nejsem samozřejmě schopen posoudit kvalitu všech výše jmenovaných zainteresovaných disciplín, zejména kinematografie a estetiky. Už samotné názvy některých závěrečných bakalářských prací těchto genderových studií jsou však na první pohled pozoruhodné, ne-li přímo nesmyslné. Jenom ze svého vlastního oboru bych rád jmenoval práci obhájenou v roce 2018 na Karlově univerzitě v Praze: „Češky chtějí být krásné všude“ s podtitulem „Labioplastika – představy o estetice a tělesné způsobilosti vaginy“. Autorka zřejmě pojednává o operační úpravě stydkých pysků a plete si vaginu s vulvou. Je to stejný anatomický prohřešek, jako kdyby si pletla „hltan“ a „hrtan“. Pochva - vagína je štěrbina uvnitř ženského těla; starým anatomům zřejmě připomínala pochvu, do níž se zasouval meč, šavle nebo kord. Vchod do pochvy, poševní předsíň (vestibulum vaginae) můžeme spatřit pouze při abdukci kyčlí, tedy roztažených stehnech. Vagina nemůže mít nic společného s plastikou stydkých pysků, natož aby o tom vznikla univerzitní vědecká práce.

Líbilo by se mi na stará kolena učit ty novopečené bakalářky gynekologickou anatomii. Na gender studies bych pak mohl požádat o příslušný počet výzkumných grantů. Jistě bych byl úspěšnější a užitečnější než autorka vědecké práce „Specifika cvičení ve fitness centru z genderové perspektivy“, nebo ta, která vyzkoumala „Individuální rozpoznávání neznámých jedinců u papoušků šedých“. Obě tyto práce byly obhájeny na Karlově univerzitě v roce 2018. Rád bych věděl, čím se bakalářky těchto studií živí a kde jsou po obhajobě svých výzkumů zaměstnány. A taky zda mají ti papoušci nějaké genderové preference.

Ale zpět k těm různým pohlavím. Zkratka LGBT už zdaleka nestačí. Na nedávné konferenci o sexuální výchově jeden autor pochopil, že transsexuálové do tohoto výčtu jaksi nepatří, a zabývá se tedy „škálou LGB+ identity“. Tato škála zahrnuje všechny „ne-heterosexuální jedince“ a právě to „plus“ označuje všechna ta další pohlaví, jejichž představitelé odmítají začleňování do předem připravených sexuálních škatulek a odmítají se ztotožňovat s kategorií „lesba“, „gay“ a „bisexuál“. Lidská sexualita je mnohorozměrná a mezi neheterosexuální jedince patří osoby bisexuální nebinární, asexuální a pansexuální, demisexuální, kteří patří do takzvané šedé sexuality, přívrženci tzv. fluidního pohlaví a konečně ti, kteří se označují „queer“. Původním významem anglického slova queer je „divný“ a „zvláštní“. Ačkoliv termín „queer fellow“ označuje podivína, objevila se už začátkem devadesátých let takzvaná „queer studia“. Tento vědecký obor už od roku 1991 dynamicky roste, hlásí se sem mnoho jinak sexuálně orientovaných lidí, kterým bylo už v tradičních škatulkách „lesba“ a „gay“ těsno a „gender studies“ považují už za poněkud obehrané a zprofanované. Stovky výzkumných prací pak svědčí o tom, že vymýšlení nových termínů, nových pohlaví a nových vědeckých oborů může být ekonomicky výnosné. Přidělování finančních grantů, ustanovení nových ústavů, jmenování jejich funkcionářek a založení časopisů se tak stává lukrativním podnikáním. „Queer“ zní dnešním uším jako někdo opravdu vznešený a na úrovni. Podle internetové zprávy „má zastřešovat všechny, kteří už nechtějí být škatulkováni pouze jako homosexuálové nebo heterosexuálové“. Queer jsou vlastně všichni, jejichž sexuální identita se těžko řadí do jakýchkoliv tabulek a jejichž orientace nebo gender není úzce vyhraněn.

Lidská sexualita je nesmírně různorodá, seznam všelijakých specialit a různorodých zálib a libůstek téměř nekonečný. Odjakživa se lidé podobných zálib chtějí sdružovat. Zakládají různé spolky, hnutí, politické strany a náboženství. Proč by tedy nemohli zakládat i stejná pohlaví? Těch pohlaví pak nemusí být desítky, ale třeba i stovky. Jde jenom o to, aby to své pohlaví nepovažovali za nějaké lepší, aby se nesnažili příslušníky jiných pohlaví utlačovat a nad tím svým pociťovat hrdost. Myslím, že hrdost není v souvislosti s jakoukoliv, tedy s většinovou ani s menšinovou sexuální orientací na místě. Vždyť třeba ani barvoslepí nepořádají žádné pochody hrdosti. Nerozeznají třeba zelenou barvu od modré. No a co?

A na závěr pojednání o dalších a dalších nových pohlaví bych jako sjednocující stanovisko uvedl prostou lidovou moudrost. Pronesl ji už můj pradědeček v předminulém století: „Někdo má rád vdolky, jiný zase holky.“ A vědeckých výzkumů netřeba.