Za minulého režimu se vyprávělo, že budování čehokoli má pět fází. První je nadšení z projektu, následují potíže s realizací, vrcholí to hledáním viníků a potrestáním nevinných a končí odměnou pro nezúčastněné. Příběh kolem projektu Opencard čili Karta Pražana dokazuje, že se režim změnil, avšak principy zůstávají, rozhodně ve veřejném sektoru.

V soukromém sektoru se elektronické karty různých typů prosadily už dávno a nikdo nad nimi nemudruje. Karta hlídá, jak dlouho je zaměstnanec v závodní jídelně, a když přetáhne limit, čas se mu strhává z dovolené a basta. Tím skončilo vysedávání v jídelně za peníze zaměstnavatele.

Autor těchto řádků se jenom jednou setkal s elektronickou jízdenkou – ve veřejné dopravě v tureckém Istanbulu. Skupina českých novinářů byla nadšena jednoduchostí a efektivností onoho zařízení. Dokud jsme v Turecku nebo kdekoli jinde, jsme připraveni inovace obdivovat a komentovat slovy „kam se na ně hrabem“. Postoj se změní, jakmile se česká hlava a česká ruka pokusí něco neobvyklého zavést.

Jde o čipovou kartu podobnou platební kartě, kterou občanům vydává pražský magistrát. V podstatě je to identifikační zařízení a nosič informace. Může komunikovat s rozmanitými terminály. Tak například poslouží jako tramvajenka, jako vstupenka, jako legitimace do veřejné knihovny. Jako každé elektronické zařízení může sloužit k mnoha účelům, ale primárně jako doklad totožnosti a platební zařízení. První praktické použití nabízejí parkovací automaty v Praze 1, od léta loňského roku s kartou komunikuje 38 poboček Městské knihovny.

Užitečná věc, řeknete si. Ale protože jsme v Česku, zavání fiaskem.

V první vlně vydal magistrát padesát tisíc těchto karet. Zájem projevilo jen pět a půl tisíce občanů.

Takto zásadní novinka vyžaduje masivní investici a neméně masivní propagaci. Nedošlo ani k jednomu, ani ke druhému.

Veřejný sektor i dvacet let po převratu zamřele podřimuje v přesvědčení, že se dobrá věc prosadí sama a že se lidé budou po novinkách pídit. Investoval by soukromník, kdyby mu stát po zdanění peníze na investice nechal. Veřejný sektor zpravidla investuje jen na začátku. To je ta fáze těsně po nadšení z projektu. Potíže s realizací vznikají z toho, že se vyskytnou nepřátelé projektu.

Rekrutují se především z těch, kteří z něho nemají žádný užitek, nedostali úplatek, nemají naději na prémii anebo jsou zcela prostě zaujatí.

Tento projekt má ale další skupinu protivníků. Jsou to ochránci lidských práv. Už loni v létě se konala tisková konference v Komunikačním prostoru Školská, na níž byla předvedena čtečka vybavená speciálním softwarem. Pomocí této čtečky bylo možno bezkontaktně přečíst údaje o jménu, pohlaví a datu narození. Okamžitě se začalo mluvit o Orwellovi a Velkém bratru. Projekt se nezastavil, ale značně zpomalil. Vidina hledání viníků je od té doby na obzoru a je jen otázkou času, kdy se dostaneme do čtvrté fáze, tedy k potrestání nevinných. Magistrát podnikl zoufalý pokus o záchranu projektu, když spojil vydávání předplatných jízdenek, tedy tramvajenek, s Kartou Pražana. To ovšem vyvolalo nevoli i těch, kdo by jinak s projektem sympatizovali. Vždyť tohle už není orwellismus, to je čistá a surová nátlaková metoda.

Vedle AIDS je zkratka RFID užívána jako označení čehosi mimořádně zhoubného. Ovšem v soukromém sektoru to funguje velmi dobře. Jde o „radio-frequency identification“ čili o rádiovou identifikaci. Zařízení RFID obsahuje vždycky nějaký čip, který je schopen přijímat a skladovat informaci a komunikovat se specifickým zařízením pomocí rádiových vln. Zařízení tohoto typu brání v kradení džín v supermarketech a k identifikaci zatoulaných psů a placení na dálnicích a k tisícům různých dalších věcí. Blíží se doba, kdy budou v cestovních pasech jako nezbytná součást. Budoucnost naznačil britský profesor kybernetiky Kevin Warwick, který si takový čip nechal implantovat do ruky. To bylo před deseti lety. Dnes už jsou v Evropě restaurace, kde se dá implantovaným čipem platit útrata. Masivně se RFID zařízení používá ve Spojených státech, Británii a Japonsku. Použití ve veřejných knihovnách se stává samozřejmostí, přešla na ně i Vatikánská knihovna v Římě.

Velký bratr nás vidí? Ano, ví, jaké knížky si kupujeme. Ví, kdy jedeme v tramvaji. Když to neví, může se to dozvědět, ať chceme, či nechceme. To je zdroj obav.

Blokování systému, to je jedna z možností, jak obavy řešit, a to se právě děje. Netýká se to jen Pražanů. Kdyby se systém v Praze osvědčil, jistě by se rozšířil i do dalších velkých měst naší země. V současnosti probíhá odstřelování a jistě bude následovat potrestání nevinných. A odměna nezúčastněným?

Ta nastane, až se po četných kotrmelcích systém přece jen prosadí. On totiž má budoucnost. Karta musí mít pestré použití a pak nebude nutné ji nikomu vnucovat, stejně jako dnes nikdo nikomu nevnucuje platební kartu. Přitom každý supermarket má také – potenciálně – přehled o tom, co a kdy a za kolik nakupujeme. U nás bude všeobecně zavedena, až ji zavedou všude a my budeme dostatečně dlouhou dobu naříkat „to víte, u nás se na nic takového nezmotáme“. Pak se nezúčastnění potěší odměnou.

LN, 23.7.2008