Prezident Klaus si ve svém projevu při příležitosti oslav Školy slovanských studií University College of London (viz také Newsletter Cep 12/2005, www.cepin.cz) nenechal ujít příležitost, podobně jako ve svém novoročním projevu, k veřejné kritice myšlenek evropské integrace a evropeismu. Ve své kritice evropanství, které nazývá „evropeismem“ vychází ze svérázné definice, která vytváří virtuální monstrum, proti němuž pak statečně bojuje pronášením, jak sám zdůrazňuje „nepovolených“, kritických stanovisek. Sám sebe tak stylizuje do pozice jakéhosi disidenta bojujícího proti totalitní hrozbě „evropského superstátu“, možná ve snaze o připodobnění k Václavu Havlovi statečně čelícímu komunistické totalitě.

Podívejme se, jak vypadá Klausova definice evropeismu: je prý založen na dvou tématech, „na nedůvěře ve spontánní evoluci lidské společnosti,“ a dále „na myšlence, že éra států je už za námi a že většinu aspektů lidské společnosti je třeba rozhodovat na pan-evropské úrovni.“ První z témat se prý dokonce vztahuje k „věčnému boji mezi soukromým a veřejným.“

Vycházeje z této definice, Václav Klaus dále ve svém projevu rozbíjí argumentačně příznivce „evropeismu“ na padrť. Jedná se však o nepoctivý boj, kdy jsou protivníkům podsunuty falešné principy, s nimiž potom autor více než snadno polemizuje. Evropanství přeci vychází ze společných kulturních a historických kořenů. To, že málokdo z nás je historicky čistokrevným Čechem, ale také do značné míry Evropanem, nakonec dosvědčují i naše jména (např. Klaus nebo Witzany). Stejně tak víme, že myšlenka integrace vychází z poznání že některé (ne všechny!) společenské aspekty týkající se např. společného trhu, bezpečnosti, obrany a zahraniční politiky je prospěšnější (demokraticky) rozhodovat na evropské, spíše než na národní úrovni. Těžko pochopitelné podsouvání „nedůvěry ve spontánní evoluci lidské společnosti“ zastáncům evropanství, dokonce jako základu jejich „ideologie“, je pouze nekorektním a falešným argumentačním trikem.

Podobně Václav Klaus tvrdí, že lidé se dnes v Evropě považují primárně za Čechy, Poláky, Švédy, ne za Evropany. Evropská integrace nemá prý bez existence evropského národa význam. I tato tvrzení jsou zavádějící. Jestliže se považujeme např. za Pražany, znamená to snad, že se nepovažujeme za Čechy a naopak? Zřejmě neexistuje „pražský národ“, přesto však existuje významný politický útvar nazývaný město Praha! Stejně tak, jestliže se považujeme za Čechy, nijak to nebrání, abychom se zároveň považovali za Evropany, jimiž Češi nakonec vždy byli. A od míry našeho evropanství se odvíjí politická síla a význam Evropské unie, i když evropský národ jako takový možná neexistuje.

Je jistě pravda, že lze v sociologických výzkumech veřejného mínění studovat sílu vztahu k Evropanství v poměru ke vztahu k Češství. Takové výsledky ale značně závisí na zvolených otázkách a kontextu. Lze je určitě snadno dezinterpretovat, přesto lze tvrdit, že opakovaně ukazují silnou a přirozenou podporu myšlenek evropanství mezi většinou Čechů, a to přes vytrvalou antievropanskou kampaň současné hlavy českého státu.

Autor je předsedou Klubu Evropských demokratů na Zastupitelstvu hl. m. Prahy

www.witzany.cz