Blbá nálada coby produkt nedorozumění, nepochopení věci i zlé vůle, takové sdělení předložil prezident Václav Klaus veřejnosti prostřednictvím sobotních Lidových novin (na NP zde - pozn.red.). Klausova stať má mnoho vrstev a jistě bude zkoumána, komentována i kritizována. Je to tak trochu „Klaus v kostce“ nebo „instantní Klaus“, abychom použili novější terminologie.

Havlův termín „blbá nálada“ připomíná Klaus už v první větě. Není to náhoda. Jeho ideový postoj je v příkrém protikladu s postoji Václava Havla, který pojem „blbá nálada“ začal razit před dvanácti lety, ovšem optiku „blbé nálady“ zastával mnohem dříve. Vzpomeňme na hlavní tezi jeho prvního novoročního projevu, kdy z pozice prezidenta republiky oznámil 1. ledna 1990 obyvatelstvu, že „naše země nevzkvétá“. Byl to tehdy projev egocentrického intelektualismu, kdy hlavním cílem poselství byla exhibice „jsem z jiného těsta“ než Husák a všichni předchozí chválitelé. Málo bylo tehdy soudných lidí, kteří si dokázali říct, že mrtvé království ze Šípkové Růženky rázem ožilo jen v pohádce, kdežto v reálu je návrat z bídy vždy dlouhý a trpký. Když se šlo čtyřicet let do sklepení, cesta zpátky bude trvat přinejmenším stejnou dobu, spíš delší. Na toto upozorňoval Václav Klaus vždy, z pozice všech funkcí, jež zastával od listopadového převratu dodnes.

Jeho sobotní úvaha analyzuje příčiny současného stavu nespokojenosti a poukazuje na dva aspekty rázu především psychologického.

Klaus upozorňuje na lidský sklon konfrontovat iluze se skutečností a z této konfrontace nemůže vzejít nic jiného než zklamání, tím spíš, a to je druhý aspekt, že skutečnost hodnotíme nepozorně, pokřiveně či karikovaně, jak Klaus doslova píše.

Tento postřeh zřejmě platí obecně, možná dokonce napříč dějinami.

Samozřejmě, že nikdo lidem nedokáže vnutit reálnou optiku náhledu na svět. Je ale špatné, když občané s výjimečným společenským postavením, politici a veřejně činní intelektuálové, tento iluzivní přístup k realitě podporují.

A to udělal, bohužel, už v roce 1990 Václav Havel. Společnost by se propadla do „blbé nálady“ i bez něho, jenže zase na druhou stranu je třeba konstatovat, že to udělala jaksi s ním, s jeho přispěním.

Politici k té nenáladě přispívají z důvodů sobě vlastních, osobních i partajních. Dělostřelecké salvy zleva zprava nezanechaly šrámy jen v protivníkově opevnění, ony zanechaly stopy ve veřejném mínění. Vytunelovaná a zkorumpovaná země prolezlá ruskými a americkými agenty, i takový obraz nám politici předkládají. Klaus správně poukazuje na neblahý vliv těchto hlasů, velmi často založených spíš na ideologii než na faktech.

Ale ani on sám nedokázal překročit stín politika. Klaus doslova píše, že „se i tento svět stále rychleji a dramatičtěji vzdaluje ideálům svobody, volného trhu zboží, myšlenek a možností“. Pokud by to měla být pravda, byl by to důvod k zoufalství. Je tomu tak opravdu? Klaus kudy chodí, tudy učí, že taková je skutečnost. Co když je to ale zase jinak. A zde opět citujme Klause samotného: „Nemalá část nedobrých pocitů našich některých spoluobčanů odráží více z toho, že realita není totožná s perfektním ideálem, než ze samotného hodnocení oné fakticky existující, mnohovrstevnaté reality.“ Je možné v dnešním globálně propojeném světě protkaném tisícerými osami a zabaleném do tisícovek vrstev spoléhat jen na přirozenou evoluci, na všenápravný samovývoj? Klaus tvrdí, že ano. Je snadné se v těchto dnech uchýlit k paralele - takzvaní ochránci přírody tak dlouho prosazovali myšlenku očistného samovývoje na Šumavě, až vypukla bezprecedentní kůrovcová kalamita hrozící likvidací lesů v celé oblasti. S tím, řeknou ochránci, že jednou tam vyroste les nový, zdravější. Neregulované hospodářství, řekne Klaus, přinese ozdravění, dá přežít jen těm životaschopným. Jenže v obou případech se jaksi zapomíná na faktor času, na ony dobové úsečky, jež vymezují naše životy.

K nesporným kladům Klausova pojednání patří jeho reálné hodnocení Západu a naší sounáležitosti s ním. Pocit vymezenosti a oddělenosti od Západu nás dusí a svazuje. Velmi správně Klaus konstatuje, že jsme integrální součástí západního světa, a nikoli oázou postkomunismu. Jsme jeho součástí a sdílíme důsledky jeho přirozené nedokonalosti. Je v něm tvrdé konkurenční prostředí.

Jenže - opět se výhrada dere na rty: lidem méně vadí tvrdost a konkurenčnost prostředí západního střihu, jako jim vadí, že se zde nehraje podle západních pravidel hry. Nikoli „vzdalování ideálům svobody“ lidem vadí, jim vadí, že instituce, korporace ani politické strany nerozeznávají svobodu a zvůli. Svoboda vede k tvořivému uplatňování schopností v rámci jasných pravidel, kdežto zvůle je prospěchářské překrucování oněch pravidel kvůli vlastnímu prospěchu. Jestli někde vězí hlavní zdroj nenálady v této zemi, pak je to zřetelně zde. Z Klausovy stati to však neplyne, z důvodu prachjednoduchého: Klaus si to nemyslí, a proto to ani neříká, ani nepíše. Což neznamená, že to tak není.

LN, 25.8.2009