29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Ke sporu ve zdravotnictví

14.2.2011

Ohledně odchodu neodchodu a stávky nestávky lékařů již bylo řečeno skutečně mnoho. Strana stávkujících má své argumenty, protistrana také a pro neodborníka je velice těžké se na jednu z nich byť jen přiklonit, natož poznat, kde je pravda. Měl bych k tématu jednu poznámku, která - alespoň se domnívám - ještě nepadla. Lékaři si své povolání vybrali dobrovolně. Nechci zde srovnávat nesrovnatelné, ale dovolil bych si upozornit na určitou paralelu mezi praktickou medicínou a školstvím.

Do školství jsem nastoupil před čtyřmi lety, kdy tabulkový plat začínajícího učitele byl kolem 15 000 hrubého (nevím to přesně, pracoval jsem na soukromé škole, která se tabulkami neřídila, a plat jsem měl paradoxně ještě nižší než kolegové ve školství státním). Loni na podzim jsem nastoupil na školu státní, kde jsem dostal tabulkových 17 200 korun. Je pravda, že jsem nyní díky panu ministru Dobešovi dostal přidáno, ale popravdě jsem to považoval za do budoucna nenaplnitelný předvolební slib. A v době mého nástupu na vysokou školu to bylo skutečnou utopií.

Proč o tom píšu? Rozhodně nemíním srovnávat náročnost práce středoškolského učitele a lékařů obecně, lékařská je nesrovnatelně náročnější, o tom již konec konců psali fundovanější lidé. Také nemíním srovnávat míru odpovědnosti, počty přesčasů a jejich finanční ohodnocení. Jde mi o to, že v médiích se píše zejména o mladých lékařích, kteří jsou (patrně po právu) znechuceni mírou přesčasů, finančním ohodnocením obecně a dlouhými atestacemi (skutečně nevím, jak moc jsou nezbytné, dlouhé, podhodnocené atd.).

Copak nevěděli, jaká je podoba českého zdravotnictví, když podávali přihlášky na školy? Nebo nesledovali, jaké zvláštní praktiky používá Česká lékařská komora (kdo není jejím členem, nesmí léčit)? Jistě, lecos se během devadesátých let změnilo, ale jednalo se o dlouhodobý proces. Příjde mi to stejné, jako kdybych já šel učit za dvanáct tisíc čistého a pak se rozčiloval, že mám málo nebo že mi ještě přidali třídnictví a výuku u dálkařů (jak se stalo při mém nástupu na onu střední školu). Jelikož mě má práce baví a naplňuje mě pocitem „dobře odvedené práce“, vydržel jsem a hodlám vydržet i do budoucna.

Když to zjednoduším na optiku naprostého laika jak finančního, tak medicínského, přijde mi problém stejně podivný, jako by se rozčilovali hasiči, že musí hasit a ještě k tomu v noci, nebo elektrikáři, že se mají hrabat v drátech a ještě hrozí, že to udělají špatně. Prostě si tuto práci vybrali a měli podle mě vědět, co mohou očekávat. Tím samozřejmě nechci říct, že se nemají pokoušet to změnit, naopak. Ale individuálně. Jsem nespokojený lékař, seberu se a odejdu za lepším. Podle stejného klíče půjde nespokojený řidič k jiné spedici nebo úplně změní obor. A tak by to podle mě mělo být. Ne formou vydírání a hrozeb, do které se současný problém zvrtl.