Za zlé mi to mívala moje žena. To když na nějaké té americké party, či picnicu, mírně jsem mrazil náladu přítomných přípitkem na všechny, kdož se právě - tam za oceánem - nacházejí v československých kriminálech. Ve sluneční záři se mírně vlnil Pacifik, v číších perlilo Pajzano, na grillu voněl steak a najednou tohle. Jenže pro mne to byl určitý závazek. Kvůli tomu jsme domov opustili. Amíci si vždy si připili.

V tom československém kriminálu tehdy také, a to dost dlouze, seděl jistý Uhl. Což až dodnes determinovalo můj vztah k "pověřenci pro lidská práva", což považuji za aktivitu u níž se jeden nepředře, ať už z něj padala jakákoli nehoráznost. Dávno jsem ovšem věděl, že pykání normalizační neshoduje se s tím, jež sám pamatuji. Stačí si přečíst Kantůrkovou či jiné memoáry. Nemluvě o i tehdy vskutku netypickém pykání Janem Lopatkou editovaných Dopisů Olze. Petr Uhl však asi neměl k disposici barevnou TV či maséra a zboží zásadně z Tuzexu.

Jenže nynčko, 25. listopadu roku tohoto, ozval se náš do nedávna penízem berním vydržovaný pověřenec pro lidská práva v cause Hučín. Dal vědět, že ho hněte osvobozující rozsudek a pokud jde o ten odpor vůči režimu nezákonnému a opovržení hodnému (jak praví zákon), jehož se Hučín dopouštěl před tím, než předvoj dělnické třídy předal moc Uhlům a jeho partě, nemáme prý zapomínat na to, že Hučín se dopouštěl i řady kriminálních trestných činů. Tak pravil náš úřední lidskoprávník. A tohle spolknout nehodlám.

Neb již četba Artura Koestlera (Tma o polednách) mohla soudruha Uhla Petra poučit, že jeho oblíbená totalita si dávala záležet na tom, aby každý trestný čin byl kriminální a aby každý, kdo s režimem nesouhlasil (a, nedej Marx, se mu jako Hučín i otevřeně postavil), byl obviněn a odsouzen i za obecnou a všemu našemu lidu, dělníkům, rolníkům i pracující inteligenci srozumitelnou kriminalitu. Sám jsem to zakusil. Když jste koupil starý automobilový vrak a zhodnotil ho vlastní prací, bylo trestným činem prodat ho za jinou cenu než byla ta nabývací, například. Vymlácení vývěsní skřínky KSČ pak zcela zajisté taktéž poškozováním cizí věci. Neb právo nebylo spravedlivým naplněním zákona a zákon vyjádřením obecné vůle (jak to specifikovali staří Římané), ale nástrojem třídního boje. (Do něhož se co heretik trockistické úchylky jaksi tehdy připletl i Petr Uhl a řada dalších, jejichž disent se skládat ze snahy dokázat vládnoucí třídě, samým Brežněvem počínaje, že jsou lepší komunisté než ona vládnoucí třída.)

Nástrojem třídního boje, včetně na jeho cestě padlého MUDr. Chmelaře, pak bylo i dosud pravomocně neukončené a přísně utajované čtyřleté martyrium Hučínovo. Zde věru byrokratická zpupnost ukazovala, čeho všeho je schopna a budiž nám útěchou, že po peripetiích, jež mu ke cti věru nesloužily, se soudce Jelínek ukázal jako orgán nezávislý a rozhodl jak rozhodl. Toho bylo tedy dosaženo, ale Petr Uhl rozhodnutí nezávislého soudce zpochybňuje a svými plky dává myslím najevo mentálno značně zasmrádlé, zavilé a zlou vůlí ovládané. Prostě bolševické. Což mi ostatně připomíná jiného zviklávače reality, který ve snaze relativizovat bratry Mašíny napsal, že z peněz získaných přepadem auta s výplatami pro Kovolis si jeden z členů jeho skupiny pořídil postel. Ano, zajisté, byl to (později komunisty zavražděný) Švéda. Autor oné zlé sliny ovšem opomenul dodat, že se tak stalo proto, že byl s celou rodinou včetně malých dětí, co kulak, vyhnán ze svého domu a spal v jakési pastoušce na zemi. A právě tak je tomu i s jedovatou slinou Uhlovou. Či ho snad lidská práva, ta Hučínova, přestala zajímat, když už za jejich ochranu není placen z našich berní?

Mohl byste už přestat lstivě žvanit, milý soudruhu?