O tom, jak je potřebná spolková činnost pro rozvoj společnosti, snad nikdo nepochybuje. Máme konec konců její velice silnou tradici z dob monarchie i z dob první republiky. Případným odpůrcům a kritikům sděluji dopředu, že nemám na mysli některé současné neziskové organizace napojené výrazně na státní rozpočet, což je bohužel skvrnka na novodobé historii neziskového sektoru, který odvedl a odvádí obrovský kus společenské práce. No dobře, tak ne skvrnka, ale skvrna.

Jinak se, pokud jde o tradiční spolkovou činnost v našich zemích, máme čím chlubit. Historie spolkových činností je úžasná, v letech 1948-1989 bohužel téměř zlikvidovaná, neboť komunisté bytostně nesnášeli občanské aktivity, které neměli pod kontrolou, proto raději spolkovou činnost zakázali. A přitom se mnozí mladí lidé právě ve spolcích učili demokracii a politice. A ještě i dnes by se mohli učit.

Po roce 1989 k nám přijížděli představitelé různých občanských aktivit ze západních (rozuměj svobodných) zemí ve snaze napomoci u nás rozvoji společenských občanských aktivit. Vzpomínám si, že na jednom takovém setkání se zástupci amerických studentů vystoupil mimo jiné jeden z nich s tím, že bychom mohli začít zakládat okrašlovací spolky, které koncem devatenáctého století vznikaly spontánně ve Spojených státech. Trochu mně to mrzelo, ale musel jsem vystoupit a snad velice citlivě vysvětlit našemu americkému příteli, že ony okrašlovací spolky zakládali většinou čeští vystěhovalci, protože tomu tak byli zvyklí ze svých rodných zemí. Onen mladý muž to nejen pochopil, ale později, i pod tlakem ostatních, se celá debata točila kolem historie neziskového sektoru v českých zemích v posledních několika staletích. Naštěstí jsem měl tehdy již za sebou poměrně obsáhlou práci na toto téma.

Ovšem nikoli teorií má být člověk živ. Před nějakými dvanácti lety jsem dostal nabídku na zpracování životopisné knihy o MUDr. Janu Mayovi, starostovi Mariánských Hor, leč hlavně zakladateli Lázní Skalka (1902), kteréžto lázně jsou dnes známy jako Beskydské rehabilitační centrum v Čeladné. Při studiu materiálů jsem zjistil, že tento lékař 8. 2. 1903 založil „Okrašlovací spolek pro Velké Kunčice, Čeladnou a okolí“. Tento spolek aktivně fungoval a pracoval až do roku 1951, kdy jeho činnost byla násilně ukončena. V jeho čele se vystřídalo celkem šest znamenitých podnikatelů, lékařů a právníků.

V únoru 2010 jsme činnost tohoto spolku obnovili pod názvem „Okrašlovací spolek Rozhledna“. Spolek má za sebou velký kus práce. Svého času jsme v debatách s jeho členy konstatovali, že hodně našich spoluobčanů toho moc neví o životech výrazných osobností regionu, kraje i celé Moravy a dále že jim schází informace o významných osobnostech našich dějin, o nichž doposud nikdy nic neslyšeli.

A tak jsme v roce 2011 začali s cyklem přednášek, které se dodnes konají vždy každý poslední čtvrtek v měsíci, s výjimkou doby pandemie, kdy je členové a příznivci dostávali na své e-mailové adresy v textech. Tento měsíc začínáme opět přednášet naživo.

Za těch téměř jedenáct let se vytvořila skupina stálých posluchačů, která je doplňována zájemci z klientů rehabilitačního centra, neboť v jeho prostorách se přednášky konají. V roce 2011 jsme začali s přednáškami o místních a regionálních osobnostech (Slunovrat úsvitu, Horké léto, Barevný podzim), poté přišly cykly Evropská výročí s dvojkou na konci; Neuvěřitelné historky z let 1850–1939 aneb Proč se říká; Jaké to bylo v dobách kolem 1. světové války; Budování státu; Koho daly naše země Evropě a lidstvu; Dvaasedmdesát jmen zpod oken (Vyprávění o lidech, jejichž jména jsou zlatým písmem uvedena pod okny Národního muzea v Praze); letos je připraven cyklus Zapomenutí, o českých osobnostech, o nichž se nic neví a o nichž se také bohužel neučí.

Dlužno poznamenat, že přípravy a provedení přednášek od počátku zajišťují členové spolku na vysoké profesionální úrovni a bez nároku na jakýkoli honorář, včetně toho, že do dvou dnů po skončení přednášky dostanou všichni účastníci na svůj e-mail texty a snímky, které jsou vždy pro přednášku předem připraveny. Je to dost práce, avšak je to práce radostná.

Proč to vlastně všechno píši. Přichází doba, která nebude pro mnohé naše spoluobčany ekonomicky radostná. Pro mnohé se na druhu stranu ekonomicky nic nezmění. Mám na mysli ministry, poslance, senátory a další lidi z veřejných služeb, jejichž měsíční příjmy dosahují stovky tisíc korun. Nezávidím jim je, ani nevolám po tom, aby jim byly kráceny. Ale mohli by se rozhlédnout kolem sebe, zda někdo (třeba nějaký spolek) by neuvítal nějakou podporu. Už slyším ony potrefené měšťáky s halasným pokřikem - ale my jsme již přispěli! Je-li zemi a některým lidem v ní těžko, mohlo by jít příspěvky pravidelné. Tak, jak to činívali v dávných dobách i naši předkové.